logo Facebook
i slova jsou činy

Deset let, se u nás s poplatky nehýbalo, příjmy médií veřejné služby stagnují - situace by se měla nějak řešit

15. října 2018 13:00 / autor: Milan Šmíd

Na úvod krátký historický exkurs do jedné, kdysi sousední země. V roce 1989 se v Maďarsku – podobně jako v Polsku – rozhodovalo o budoucím politickém vývoji u kulatých stolů. Některé dohody se týkaly médií. Například, že každý mediální zákon musí získat dvoutřetinovou většinu. A také, že do té doby, než se nový zákon přijme, bude o ředitelích státního rozhlasu a televize rozhodovat předseda vlády souběžně s prezidentem. Předseda vlády navrhne, prezident schválí. Zpočátku to fungovalo bez problémů, do funkcí se dostaly nezávislé respektované osobnosti, sociologové Elemér Hankiss (MTV) a Csaba Gombár (MR). Velice záhy se však rozhořela známá maďarská válka o média.

Začala na podzim 1990, když Maďarské demokratické fórum, které vyšlo vítězně z prvních svobodných voleb, dopadlo špatně v komunálních volbách a předseda vlády Antall si začal stěžovat na "chybějící solidaritu médií s vládou". Od té chvíle neustálé půtky mezi vládou a tehdy ještě státním rozhlasem a televizí vyvrcholily v roce 1992. Ředitel MTV Hankiss provedl rozsáhlé personální změny ve zpravodajství, za což se mu Antall revanšoval tím, že se pokoušel Hankisse odvolat. Narazil však na prezidenta Arpáda Göncze, který se postavil na stranu nezávislosti rozhlasu a televize. Vznikla patová situace. Vláda však nakonec prosadila svou, když v prosinci 1992 zmrazila financování provozu MTV. Hankiss i Gombár pak 5. ledna 1993 rezignovali. Z rozhlasu a televize muselo odejít 129 redaktorů, kteří se kriticky vyjadřovali k vládní politice.

Tady byl začátek smutného osudu maďarských vysílacích médií. Ještě před Orbánem. Když v roce 1994 zvítězila ve volbách levicová koalice vedená premiérem Hornem, vyházela z rozhlasu a televize dokonce 174 lidí. A tak se to střídalo i po dalších volbách, když se v roce 1998 dostala k moci pravice a v roce 2002 levice. Pokaždé došlo k personálním změnám a státní, později veřejnoprávní média se stávala hlásnou troubou vládní politiky. Strany, které se ocitaly v opozici, vyzývaly občany, aby neplatili poplatek, protože je to vládní rozhlas a televize, který neslouží jim, ale vládě. Když platební morálka poklesla pod padesát procent domácností, poplatek se v Maďarsku zrušil a média veřejné služby jsou financována přes nadace většinově ze státního rozpočtu. Sledovanost televize veřejné služby v Maďarsku nedosahuje ani 15 procent podílu na publiku a patří k nejnižším v Evropě.

Tato historická epizoda může sloužit jako výstražný příklad a poučení, jak důležité je oddělit systém financování médií veřejné služby od bezprostředního politického vlivu.

Financování veřejné služby v rozhlasovém a televizním vysílání v Evropě má kořeny v tzv. koncesionářském poplatku z dvacátých let, tedy z doby, kdy nejen vysílání, ale i příjem rozhlasových programů byl chápán jako výsadní právo státu vyplývající ze správy kmitočtového spektra. Majitelé přijímačů tudíž získávali povolení, koncesi k příjmu vysílání, za což platili státu měsíčně poplatek. Později se tento poplatek stal příjmem těchto stanic. Poplatek postupně ztratil svůj koncesionářský charakter. Už v roce 1964 se v našem telekomunikačním zákonu napsalo, že „K užívání přijímačů není třeba povolení“ a placení poplatku, nikoli již koncesionářského, vyplývalo z evidenční povinnosti. Přesto však dodnes u nás mluvíme o „koncesionářském poplatku“ a ve Velké Británii je to stále „licence fee.“

Poplatek se stal – vedle reklamy - hlavním zdrojem financí i pro odstátněná média Českého rozhlasu a České televize, u nichž v roce 1992 došlo k zásadní změně financování, když od té doby výnosy z poplatků již nesměřovaly do státního rozpočtu, ale přicházely přímo do pokladny odstátněných médií veřejné služby.

Po roce 1989 byly přijaty dva zákony o poplatku – jeden v roce 1994 (252/1994) druhý v roce 2005 (348/2005). Ten první víceméně posvětil změny provedené v průběhu ekonomické reformy, když v dubnu 1991 vláda poplatky zdvojnásobila – z 25 Kč na 50 Kč za televizní přijímač, z 10 Kč na 20 a později na 25 Kč za rozhlasový přijímač měsičně.

Tyto sazby platily až do roku 1997, kdy se po osmi letech podařilo vybojovat v novele 137/1997 zvýšení poplatku na 75 a 37 Kč. Když říkám vybojovat, tak mám na mysli překonávat odpor politiků a veřejnosti, kteří byli ovlivňováni výroky Vladimíra Železného, podle něhož zvýšení poplatku a finanční posílení České televize představovaly hrozbu pro televizní trh a televizi Nova.

Následovalo dalších osm let, kdy se výše poplatku neměnila, přestože v průběhu té doby rostla inflace a s ní i růst nákladů. Kromě toho v roce 2004 při vstupu České republiky do Evropské unie byl přijat nový zákon o dani z přidané hodnoty, podle něhož ČT a ČRo musely odvádět DPH nejen z komerčních aktivit, ale i z vybraných poplatků, což znamenal umenšení příjmů. ČT a ČRo se začaly dostávat do problémů také kvůli nezbytným investicím do digitálního vysílání. Naštěstí tehdejší sociálně demokratická vláda zareagovala pokusem o dlouhodobější systémové řešení situace vyjednané i s komerčním sektorem vysílání.

Výsledkem byl zcela nový zákon o poplatku z roku 2005 (348/2005). Ten na jedné straně snížil objem reklamy v ČT z jednoho na půl procenta vysílacího času s perspektivou, že reklama od roku 2008 vymizí z ČT úplně. Na druhé straně rozhodl o postupném zvyšování televizního poplatku ze 75 na 135 Kč (2005 – 100 Kč, 2006 – 120 Kč, 2007 – 120 Kč, 2008 – 135 Kč). Od ledna 2008 měla ČT ukončit vysílání reklamy s výjimkou spotů v zahraničních pořadech, pokud byly podmínkou získání vysílacích práv. Souběžně zákon zvýšil od roku 2005 poplatek i Českému rozhlasu – na 45 Kč měsíčně. Kromě toho zákon změnil metodiku evidence a kontroly poplatníků, které od pošty převzaly ČT a ČRo. Tehdy se také přijala zásada, že ten, kdo je připojen na elektroměr, je potenciálním majitelem rozhlasového a televizního přijímače, pokud neprokáže opak.

Situaci však zkomplikovala tzv. digitální novela 304/2007 přijatá v souvislosti s nezbytností splnit termín přechodu na digitální vysílání do roku 2012. Novela sice potvrdila zrušení teleshoppingu, ale prodloužila vysílání reklam v ČT i po roce 2008 do doby, než se dokončí digitalizace TV vysílání. Dočasně se zvýšil půlprocentní limit vysílání reklam na 0,75 procenta z celkové vysílací plochy s podmínkou, že výnosy ČT věnuje na digitalizaci a podporu filmové tvorby. Konkrétně 12,5 milionů měsíčně do Státního fondu na podporu kinematografie, něco přes milion měsíčně do digitálního fondu a zbytek na investice a digitalizaci vlastního archivu.

Tato výjimka měla skončit vypnutím analogového TV vysílání, k čemuž – jak známo – došlo oficiálně v listopadu 2011 s přesahy některých vysílačů do června 2012. S vyhlídkou na to, že by kulturní fondy přišly o pravidelné dotace, někteří senátoři vedeni Tomášem Töpferem připravili novelu vysílacích zákonů 302/2011, do něhož prosadili nejen dlouho požadovaný dvouprocentní odvod z reklamního vysílání do kinematografického fondu, ale také zrušení původní koncepce z roku 2005, podle níž by mělo v roce 2008 skončit vysílání reklam v ČT. Senátní návrh nejprve požadoval ponechání reklam na všech programech, Ve Sněmovně pak vznikl kompromis, podle něhož reklama může zůstat jen ČT2 a ČT Sport, přičemž výnosy z ČT2 po odečtení nákladů putují do státního fondu kultury.

Tolik stručná historie. Připomeňme si, že od roku 2008, tedy deset let, se u nás s poplatky nehýbalo, příjmy médií veřejné služby stagnují, přestože jsme svědky, jak životní, ale i produkční náklady rostou. Z reklamního vysílání ČT velké peníze nemá a tak vše dohání sponzoringem povoleným na všech programech, přičemž sponzorské vzkazy nemají daleko k reklamám. Nedávno se sice podařilo prosadit výjimku u placení DPH, ale zřejmě tato výjimka vracející médiím veřejné služby zdroje z poplatků, které tak nutně potřebuje, letos skončí. Situace by se tudíž měla nějak řešit.

x  x  x

Předpokládám, že jsem byl vyzván k úvodnímu slovu, abych zdůraznil význam stálého, stabilního a přiměřeného způsobu financování médií veřejné služby pro kvalitu služby, kterou poskytují. Takového způsobu financování, který by nebyl závislý na krizových výkyvech ekonomiky a na politických turbulencích.

O realizaci tohoto cíle se různé státy snaží různými způsoby.

Všechny evropské státy, které pokračují v tradici poplatku (24 zemí z členů EBU), dnes řeší problémy s legitimitou jeho zdůvodnění, odvozeného od vlastnictví přijímače, někde dnes i počítačů. Velká část veřejnosti sice chápe, že ten poplatek už není koncesí či daní odvozenou od vlastnictví přijímače, ale solidárním příspěvkem všech posluchačů a diváků pro podporu veřejné služby. Nicméně jeho konstrukce je dnes, v době rozvoje dalších nástrojů a prostředků mobilní komunikace schopné reprodukovat vysílání, stále častěji napadána jako nelogická, což se projevuje v neochotě poplatek platit.

Některé státy – patří k nim nejen Maďarsko (od roku 2002), Bulharsko, Rumunsko (od roku 2017) ale také země Beneluxu – se rozhodly platit veřejnou službu ze státního rozpočtu. Zatímco na východě Evropy (Bulharsko) tyto platby jsou nestálé, často kolísají podle stavu dané ekonomiky, na Západě, například v Nizozemsku je vytvořen systém, v němž státní příspěvek má určitou stabilitu a odvozuje se od vyjednávání a expertního posuzování rozsahu poskytované služby a má povahu vzájemné smlouvy.

V některých zemích se rozhodli zrušit návaznost povinnosti platit poplatek od „vlastnictví přijímacího zařízení“ a tuto solidární platbu určili „na domácnost“. Stalo se tak v Německu od roku 2013, kdy se „poplatek“ Rundfunkgebühr změnil na „příspěvek“ Rundfunkbeitrag. A také ve Švýcarsku, kdy tento systém začne platit od ledna příštího roku poté, co odpůrci poplatku letos výrazným způsobem prohráli referendum – přesněji řečeno neuspěli s tzv. lidovou iniciativou za zrušení poplatku.

Zvláštním případem je Finsko, které od roku 2013 nahradilo televizní poplatek TV-maksu  speciální daní YLE-vero, tedy daní, kterou na rozdíl od Německa neplatí domácnosti, ale jednotlivci se zdanitelným příjmem, přičemž výše této daně, která putuje do rozhlasového a televizního fondu, je odvislá od výše příjmu.

Systémů výběru poplatku v dalších zemích je celá řada, stejně jako název poplatku. V Británii je to „licence fee“, pro BBC ho vybírá zvláštní společnost, ve Francii se někdejší „audiovizuální poplatek“ od roku 2009 změnil na „příspěvek na veřejnou audiovizi“, který je navázán na daň s domácnosti a vybírá ho finanční úřad. Na Slovensku, kde rovněž v roce 2013 měnili legislativu, poplatek nazývají „úhrada za služby poskytnuté RTVS“ a vybírá si ho vysílatel sám. V Řecku poplatek přidaný k účtu za elektřinu vybírají elektrické podniky.

Kdybych měl porovnávat výši prostředků, které mají média veřejné služby v jednotlivých zemích k dispozici, bylo by to na další přednášku. Jednoduchá matematika říká, že od více domácností se vybere více peněz. A tak rozpočty médií veřejné služby jsou v některých zemích dvacetkrát (Německo), patnáctkrát (Velká Británie) a dvanáctkrát (Francie) větší než rozpočet ČT a ČRo dohromady. S tím se nedá nic dělat.

Vzpomínám na diskuse o médiích konce devadesátých let a také na poradce tehdejšího předsedy Sněmovny Václava Klause Ladislava Jakla, který často opakoval, že pro existenci médií veřejné služby prý není jiné odůvodnění, že „musí být, protože musí být.“ Ano, teoreticky vzato média veřejné služby zde také být nemusí, v Řecku je při finanční krizi dokonce na dva roky zrušili. Jenomže málokdo, kdo takto argumentuje na základě pouhých pocitů a svého subjektivního dojmů, nedohlédne výpadky, které by pro kulturu a politiku tohoto státu mohly vzniknout.

Když letos v červenci německý ústavní soud posvětil ústavnost a legalitu příspěvku na vysílání (Rundfunkbeitrag), který musí platit v Německu každá domácnost bez ohledu na vlastnictví přijímače, jako jeden z důvodů podpory médií veřejné služby soud uvedl současný vývoj směřující „ke stále obtížnějšímu oddělování faktů a názorů, obsahu a reklamy, jakož i k nejistotám týkajícím se věrohodnosti pramenů a hodnocení.“ V této situaci pak veřejnoprávní vysílání plní funkci protiváhy nabízející občanům orientaci ve veřejných tématech prostřednictvím „autentických, pečlivě zjištěných a ověřených informací, faktů a názorových výměn, které nedeformují skutečnost a nestaví do popředí senzacechtivost.“

Existence plnohodnotné veřejné služby v oblasti vysílání podle mého názoru je a bude závislá na dvou pilířích. Tím jedním je politická vůle, transformovaná do postojů exekutivy a legislativců, kteří pro tuto službu vytvářejí podmínky při vědomí, že „systém veřejnoprávního vysílání v členských zemích je přímo spjat s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami každé společnosti.“ Tolik citace z dokumentu, na němž se shodli zástupci všech členských států EU.

Tím druhým je zájem a podpora široké veřejnosti, bez nichž by vysílání veřejné služby mohlo zajít na úbytě v začarovaném kruhu příčin a následků. Ten zánik by mohl začít například omezením přísunu finančních prostředků, který by se zákonitě promítl do snížení rozsahu, kvality a přitažlivosti nabízeného obsahu, což by vedlo k poklesu sledovanosti a marginalizaci publika veřejnoprávních médií, která by pak zpochybnila nezbytnost placení poplatku, s následným propadem popularity, a tak dál až k bodu, kdy vysílání veřejné služby – pokud by nezaniklo – by se mohlo dostat do pozice výběrové kulturní instituce dotované státem, jako je Národní divadlo, Národní galerie či Národní knihovna.

Existence vysílání veřejné služby v duálním systému vysílání je svým způsobem unikátním dědictvím evropské kultury a tradicí, která se osvědčila. Proto by tato tradice měla zůstat zachována.

Milan Šmíd, úvodní slovo na semináři Masarykovy akademie „Média veřejné služby a jak je udržet při životě v Poslanecké sněmovně 9. 10. 2018. Zveřejněno s laskavým svolením autora.