logo Facebook
i slova jsou činy

I pro ČT platí – devalvace rozpočtu je časovaná bomba

23. června 2019 05:00 / autor: Jan Mrzena

Česká televize hospodaří v roce 2019 s rozpočtem 6, 67 miliardy Kč, to je oproti roku 2018 o 286 milionu méně. Celková vysílací doba jejích šesti programů dosáhne 43 800 hodin, televize financuje nejen výrobu a licenci akvizičních pořadů a jejich vysílání, ale také přechod na DVB-T2. Téměř 90% příjmů České televize přichází z televizních poplatků, asi 10 % vydělá vlastní podnikatelskou činností. Podobně jako u Českého rozhlasu je rozsah služeb (především produkce obsahu a jeho distribuce), kvalita služeb, technologická laťka i sama podstata vysílání veřejnoprávní televize životně závislá na objemu peněz, které z televizních poplatků vybere. To je zřetelné.

Zákon 348/2005, který stanovil pro televizní poplatníky povinnost platit 100 Kč měsíčně, přijal Parlament 5. srpna 2005. Poplatek se ještě poté zvýšil od roku 2008 až na 135 Kč, postupné navýšení bylo kompenzací za postupné omezování reklamy na programech České televize. Reklama v omezeném prostoru zůstala pouze na ČT sport. Televize jí vysílá v menším rozsahu i na ČT2, avšak peníze z ní odevzdává ministerstvu kultury ve prospěch Fondu kultury. Ještě předtím ve prospěch financování první vlny digitalizace.

O poplatku se tehdy mluvilo už ve vládním návrhu ministra kultury Pavla Dostála, který do sněmovny doputoval v březnu 2003. Poslanci se v té době reálně věnovali nejen aktuální výši poplatku, ale i jeho valorizaci navázanou na inflaci. Mediální komise podala návrh, aby zákonem byla zmocněna vláda nařízením poplatek zvýšit, pokud by míra inflace přesáhla 3% právě o částku odpovídající inflaci. Poslanci tehdy rozuměli pojmu „udržitelné financování“. Valorizace nakonec díky hlasům ODS a KSČM neprošla. O nastavení poplatku se tehdy diskutovalo déle jak tři roky, jeho pohyb byl nastaven do roku 2008. Výsledkem je model financování České televize, který platí dodnes.

Televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně tedy zůstává nezměněn od roku 2008. Mezi roky 2008 až 2018 nám všem inflace znehodnotila naši měnu, naše výdělky o 21,4% (zdroj ČSÚ). Zjednodušeně tedy platí, že 135 Kč v roce 2019 má stejnou hodnotu jako 106 Kč v roce 2008. Vzhledem k tomu, že výše poplatku není navázaná na změny makroekonomických parametrů, jeho reálná kupní síla se postupně snižuje. Aby se dalo za televizní poplatek 135 Kč v roce 2008 dalo nakoupit to samé v roce 2019, jeho hodnota by musela být 163 Kč. Česká televize tedy má zákonem zajištěné pouze dočasné financování. Nemá zajištěné trvale udržitelné financování. To platí v jejím případě stejně jako u Českého rozhlasu. A v obou případech se sice aktuální managementy mohou snažit o hospodárné užité peněz sebevíc, ale bariéru zákona nepřekročí. Proto diskuse o financování Českého rozhlasu i televize by neměla být zatížena sympatiemi či antipatiemi mezi politiky a generálními řediteli.

I pro Českou televizi platí, že zjednodušené porovnávání pestré škály jejích služeb v roce 2005, potažmo 2008 a v roce 2019 je ve zkratce nemožné. I pro Českou televizi platí to, co napsala EBU v analýze Peer to peer Českému rozhlasu: „Devalvace rozpočtu v posledních letech je časovaná bomba s potenciálně ničivými dopady na životaschopnost…potřebuje zajistit dlouhodobé financování.“

Problém financování České televize (ale i Českého rozhlasu a konkrétních projektů České tiskové kanceláře), je pro politiky nepopulární. Pokud mohou, radši ho neřeší. Na jedné straně zvyšování povinných plateb pro voliče odmítají, na druhou stranu zápasí s potřebou být v médiích vidět a slyšet. Vzhledem k tomu, že veřejnoprávní média požívají stále nejvyšší míry důvěryhodnosti, tak všichni chtějí být na obrazovce nebo v rádiu. Ale ne v pořadech, které „nemají rádi“. Při řešení otázky „udržitelného“ financování je ovšem potřeba diskusi o systému oddělit od osobních konkrétních bolístek. Systém je v České republice už od devadesátek nastavený – je duální. Proto by měli mít dnešní politici stejnou odvahu i odpovědnost, jako jejich předchůdci na začátku milénia. Koneckonců někteří ve sněmovně sedí stále. Tehdy, s velmi tíživými vzpomínkami na tzv. televizní spacákovou revoluci, uměli myslet i na budoucnost a systém financování České televize i rozhlasu. Systém nastavili a nastavili ho dobře – funguje už čtrnáct let, a ještě pár let vydrží.

Čas však kvapí a nazrála chvíle pro diskusi o tom, co dál. Je možné na rozhlas a televizi nadávat, je možné je obdivovat, je možné je politicky přidusit, nebo naopak jim dát prostor. Dokonce je i celkem jedno, jestli sněmovna umí volit do rad osobnosti, které umí televizi nebo rádio kontrolovat podle zákona anebo neosobnosti, které jen za funkci berou peníze nebo případně funkci využívají ve svůj či jiný prospěch. Proti takovým extrémům si média léta budují imunitu. Ta má dokonce oporu v zákonech nebo v kodexu. Proti čemu však bojovat neumí, to je financování, které není nastavené jako „dlouhodobě udržitelné“.