logo Facebook
i slova jsou činy

„Honem si něco přej, padá vláda“

25. června 2019 13:00 / autor: Pavel Foltán

Škoda vlády, která padne vedle!“, říkával jsem vždycky v odpovědi, když mi někdo volal tu prej pre-aktuální novinu: „Honem si něco přej, padá vláda!“ Inu, už v jurských dobách ceplechovy farmy jezevčíků s krycím jménem Dikobraz nám pilně „nalejvali tu jejich nalejvárnu“, (což činili každotýdenně), že „s úsměvem jde všechno líp“. A zdá se, že pořádky starých nepořádků se popořádku vracejí i v tomhle TýVí řádku. „Což činí každovečerně“ už asi tak třetí desetiletí. Čili v podstatě skoro už docela nůďo, že? Nebýt kreativy hvězd mediálního olympu. Ty totiž standardně nezklamou ani na prahu okurkové sezóny. Ale ten úsměv nad tím, ten má hodně hořko-kyselou příchuť. Leč, pojďme na to takřka „od Adama“.

Kdysi dávno, když ještě „bejvávalo“, tak tehdy profese novináře něco znamenala. A tudíž ji nemohl „dělat“ kdekdo. Tou profesí ten tehdejší profesionál musel žít zcela a od začátku do konce. To byly zlaté časy vzniku té moderní samostatné svobodné československé žurnalistiky, navazující na předchozí obrozenecké základy takových novinářů, jako byli (za všechny) například Havlíček Borovský, Neruda a další, které si pak za své vzory vzala generace Čapků, Kischů, Poláčků a spol., které zase měla za vzory generace našich otců, které jsme zase měli za vzory my. A z té generace těch našich otců jsem si (asi tak před týdnem) vzpomněl na jednoho z těch našich vzorů, a to na pana Ludvíka Součka, co mimo mnohé jiné napsal i jeden takový (jakoby jen tak) humorný breviář. Pro nás to však byl nepostradatelný pomocník. A nazval ho „Obrazový opravník obecně oblíbených omylů“, co (možná bohužel asi naposledy) vyšel v roce 1981 nákladem 133000 výtisků za tehdy pouhých 28,-- Kčs, čili korun československých. A byl to od Ludvíka Součka počin vpravdě národně obrozenecký. Už jen proto, že nám byl vždy při ruce, takže nám příručně pomáhal, coby faktický průvodce labyrintem vžitých klišé z mínus nekonečna nezměrnosti a rozpínavosti vesmíru blbosti lidské (obrazně řečeno tak trochu s odkazem na hlavní doménu zaměření a celoživotní práce pana Ludvíka Součka, i s hlubokou pokorou a úctou nejen k jeho dílu a jeho odkazu).

Těžko říct, kolik asi tak z těch dnešních hvězd toho jejich dnešního media-olympu má alespoň zdání o tom, kdo to byl pan Ludvík Souček, a kdo z nich má (a ve své praxi také používá) ten jeho Opravník, a kdo je ochoten na sobě pracovat s takovou pílí a profesní odpovědností, aby jednou mohl mít pocit, že se mu asi, možná, snad (?) povedlo alespoň se přiblížit všem těm shora uvedeným vzorům. Já osobně jim všem (a jedné z každých těch hvězd) tenhle přístup i tuhle ambici velmi upřímně přeju. Ale – coby henten mediální analytik a mediální právník – jsem z profese vystaven tortuře nutnosti sledovat ta tuzemská média dnes a denně. Takže se stejnou frekvencí mne každodenně napadá tatáž otázka, zda i v tomto směru není přání otcem zmíněného přání. Stejně, jako v některých případech je přání otcem myšlenky.

Ale pojďme takzvaně in medias res pro tento případ: Ze všech možných i nemožných médií se denně valí do tera prostoru zetta lavina všech možných i nemožných hříchů proti terminologii právní i elementární logiky, jako např. (cituji doslova za všechny jen zlomek z těch perel): koncesionářské poplatky, či nemáme legislativu, veřejnoprávní média, výpověď dohodou, výpověď na hodinu, … no a další obecně oblíbené skvosty z oné tuzemské mediální geniusoidy. Jakoby vrozeným handicapem řady mediálních generací je neschopnost rozlišit jednotlivé mediální rady. A pochopit, jaký mají status, jaké mají kompetence, i jak (a podle jakého zákona) v rámci toho zdejšího „duálního systému“ skutečně fungují.

Tak třeba protrahovaná masáž trpělivosti diváctva, že jistá osoba se nesmí dostat do jisté rady. (Obsah toho problému z hlediska profesionality, resp. její bezvadnosti, tedy i co do formy, je nyní vedlejší.) Takže fakta – pořad „Události komentáře“ čili vlajková loď redakce zpravodajství a publicistiky televize veřejné služby. Redaktor debatuje se dvěma hosty. Při tom po dost dlouhou dobu je v pravém horním rohu TV obrazovky nepřehlédnutelný nápis „jmenování nového člena Rady ČTK“. Problém je v tom, že členové Rady ČTK jsou voleni Poslaneckou sněmovnou, ale nejsou JMENOVÁNI – a to by v dotčené redakci ČT24 měli vědět, respektive jsou povinni to vědět. A nejenom to. Jsou povinni to také respektovat. (Mimochodem – berou tam několikanásobně víc peněz, než ti nejmenovaní volení členové té Rady ČTK.) A co je hlavní a podstatné, že ČT coby médium veřejné služby má ze zákona povinnost plnit obsah té veřejné služby, její kritéria a hlavní úkoly ve prospěch veřejnosti. A v dotčeném případě (zde tedy konkrétně) podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona o ČT je to přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky. Jde tedy o rozvoj a upevňování toho právního vědomí (dříve se tomu říkalo veřejné mínění). Přičemž zcela logicky nesmí docházet k jeho oslabování, např. matením veřejnosti zaměňováním právních pojmů, a dalšími hrubými chybami, jako v tom případě shora, za což by i student při zkoušce z mediálního práva (nebo z elementární logiky) jistě a bez pardonu vyletěl ententýky dva špalíky ...

A když jsme si tu v plné úctě zavzpomínali na pana Ludvíka Součka, tak si dopřejme i stylovou doušku – už zanedlouho zase budou noční oblohou létat skvělé Perseidy, ta úžasná letní podívaná pro každého našince, jemuž tady na téhle kuličce „hrouda nohy víže“. A tak v případě, že by mi zrovna v tu letní noc zase někdo shora volal: Ty vole, honem si něco přej, padá hvězda!, tak mu to své přání taky honem řeknu: Kéž by s sebou chtěla vzít i všechny ty samozvaný hvězdy mediální, co si pletou pojmy s dojmy. A diváka s oslíkem otřes se. No, tak to vidíte – a zase je to jen jakoby to přání otcem myšlenky. A světe div se, jedna se tu hned sama jakoby mimoděk vylíhla. Asi by mohla být i relativně účinná. Takže aby tenhle jakoby televizní „rozhlásek“ (řečeno s panem Kainarem) na závěr měl i to své tzv. poslání, tak třeba: Za každou takovou chybu by tomu, kdo ji opraví (čímž přispěje ke kýženému stavu právního vědomí podle dikce zákona) náležela adekvátní náhrada. V tomto konkrétním případě úkonu z oblasti mediálního práva by byla odvozená podle běžné hodinové sazby pražských advokátních kanceláří, činící v průměru nějakých 3.000,-- Kč bratru počítáno. No a vypořádalo by se to započtením, takže ten „opravník“ by pak po odpovídající dobu neplatil televizní poplatek (zde v celkové hodnotě těch tří tisíc). A tomu fachmanovi, co tu chybu udělal, by se to standardně strhlo z gáže podle zákoníku práce. Jak tomu tady bývá i v jiných montovnách. A je to. No, neberte to, když je to tak laciný … :-)

Pavel Foltán, mediální analytik a právník