i slova jsou činy

Mediální výchova – smolař mezi výchovami

12. dubna 2017 15:00 / autor: Jan Jirák

V souvislosti s paranoidní hrůzou z falešných zpráv (módně označovaných „fake news“), propagandy a proruských webů ozvaly se hlasy, že tomuto aspektu tzv. hybridní války lze účinně bojovat zvyšováním úrovně mediální gramotnosti české společnosti a že je třeba posilovat na školách i v mimoškolním vzdělávání prvky mediální výchovy. Jedině mediálně dostatečně gramotná veřejnost bude schopna náporů ideového působení čelit a rozeznat pravdu od nepravdy (resp. post-pravdy, abychom byli na výši doby).

Mediální výchova (zvláště na školách) je v českém prostředí trochu smolař. Přestože se můžeme chlubit světovým prvenstvím v tom, kdo začal úvahy o mediální výchově (ano, byl to Jan Ámos Komenský), v praxi se u nás mediální výchově nikdy příliš nedařilo. Úvah, teoretických statí i praktických pokusů máme za sebou – hlavně díky meziválečnému období – hodně, systematičtější integrace mediální výchovy do vzdělávacího systému na sebe nechalo čekat až do přelomu 20. a 21 století. V současnosti ale mediální výchova na základních školách a gymnáziích existuje, byť „jen“ jako tzv. průřezové téma. To znamená, že je na ředitelích jednotlivých škol, jak ji do své pedagogické dokumentace zanesou a jak ji budou učit, ale zanést a učit ji musí. Děje se to různými způsoby: probíráním problematiky médií v existujících předmětech (nejčastěji ve výchově k občanství či českém jazyce a dějepisu), zavedením samostatného předmětu, projektovou výukou (např. vedením školního časopisu či webové stránky). Postavení průřezového tématu není pro mediální výchovu ideální (učitelé ji mnohdy považují za znepříjemňování práce, přívažek, otravnou povinnost navíc), ale je to nesporný pokrok.

Problémem mediální výchovy v její „novodobé historii“, tedy po roce 1990, je to, že byla od počátku oddělena od rozvoje počítačové gramotnosti. Tak se stalo, že se orientovala hlavně na tradiční masová média (periodický tisk, rozhlas a televizi) a rozšiřovat pozornost směrem k internetovým médiím a sociálním sítím začala opožděně. Přitom právě propojení mediální a digitální gramotnosti je dnes naprosto zřejmé – stejně jako je zřejmý trend internetizace masových médií a masifikace internetu. To je ale problém, který se přes všechny institucionální bariéry dané mechanismy provádění změn ve vzdělávací soustavě daří postupně řešit a do dokumentů k mediální výchově, které nabízí Metodický portál rámcových vzdělávacích programů (rvp.cz), se potřebná tematika dostává.

Je ale třeba si připomínat, k čemu je vlastně zvyšování úrovně mediální gramotnosti dobré. Má přispívat ke kvalitnějšímu a bezpečnějšímu užívání médií, má podporovat porozumění tomu, jak média fungují, má také nabízet možnost tvorby médií. Jedním z významných prvků mediální výchovy je i rozkrývání mechanismů (záměrného i nezáměrného) působení médií na postoje, názory, nálady, znalosti příjemců mediálních sdělení. To všechno mediální (a digitální) výchova dokáže, ale jednu věc bohužel neumí: nabídnout univerzální návod na to, jak odlišit pravdu od lži, manipulaci prostřednictvím médií od prosté nabídky informací. Nedělejme si proto iluze: žijeme-li ve stavu propagandistické války, mediální výchova nám příliš nepomůže ve snaze odlišit pravdu od propagandy. Už proto, že v propagandistický náboj mají nejen „fake news“, ale i vhodně zvolené věcně správné informace. A to rozeznat nelze jen „v médiích“, to už vyžaduje analýzu širšího politického a hodnotového kontextu.

Až bude někdo po čase naříkat, že mediální výchova není k ničemu, jelikož nás před propagandou neochránila, vzpomeňte si: v českém prostředí je mediální výchova prostě smolař.