logo Facebook
i slova jsou činy

NOVINÁŘI VRAŽDILI, ABY SI ULEHČILI PRÁCI

26. ledna 2017 13:08 / autor: Josef Bouška

Poposedávám na židli restaurační terasy a snažím se tvářit vstřícně. „Oni by potřebovali jen pár rád, co dělat s  mediálním tlakem okolo toho soudu,“ říká kamarádka. Odpovím, že se mají ozvat, ale spíš přemýšlím, jak se z toho vykroutit. Spolupracoval jsem v životě s leckým od Stinga po squattery, mám slabost pro svérázné osobnosti, ale pro bono poradenství sériovým zabijákům není na mém žebříčku priorit nijak vysoko.

„Oni“, tedy žadatelé o předmětnou konzultaci, jsou nejmenovaná dáma a její známá, zdravotní sestra Věra Marešová obviněná toho času z šestinásobné vraždy v rumburské nemocnici. Pár dní doufám, že na moji existenci zapomenou, pak nějakou dobu ve schránce koukám na neotevřený mail. Další večer mi v jeho vyřízení zabrání neodkladné úkoly jako sledování defragmentace hard disku.

Přes šestnáct let strávených prací se sdělovacími prostředky a přes detailní znalost jejich fungování jsem málem – díkybohu ne definitivně – odepsal člověka kvůli pár titulkům. Ne vědomě a z přesvědčení; v hlubších vrstvách mozku se zkrátka usadil pocit, že s paní Marešovou nechci mít nic do činění. Důvod je nasnadě.

Mladá fronta Dnes: „Zabíjela, aby si ulehčila práci“

Hospodářské noviny: „Lékař, jenž odhalil vraždící sestru, prý odmítal policii“

Deníky VLP: „Potvrzeno. Zdravotní sestra v Lužické nemocnici v Rumburku vraždila!“

Aha!: „Sestra zabila šest pacientů“

Blesk: „Sestra Smrt jde před soud!“

Respekt: „Vraždící sestra na JIP v Rumburku“

Prima: „Takzvaná Sestra Smrt z rumburské nemocnice míří před soud“

TV Barrandov: „Marešová pohlédla do očí člověku, který o jejím řádění informoval vedení nemocnice.“

Deník.cz: „Sestra v rumburské nemocnici vraždila! Pacientce píchla draslík“

Lidovky.cz: „Sestra z Rumburku zabila šest pacientů. Chtěla si ulehčit práci“

Novinky.cz: „Ve vedení rumburské nemocnice bude lékař, který odhalil vraždící sestru“

TN.cz: „Sestra smrti neměla ráda pacienty! Šest jich zabila“

Blesk.cz: „Sestra smrt je z rodiny zdravotníků: Sestrou je i její dcera!“

Reflex.cz: „Zdravotní sestra zabila v Rumburku 6 pacientů jen proto, aby si ulehčila práci“

Většinu citací ve zdlouhavém, leč zdaleka ne vyčerpávajícím seznamu tvoří titulky – palcová písmena křičící ze stránek tisku „toto je pravda“. Stokrát nic umořilo osla, leč toto není nic, nýbrž rozsudek bez soudu. Že kdesi uvnitř textu stálo „tvrdí obžaloba“, už řada lidí neuvidí; a kdyby ano, jednoznačné tvrzení z titulku se zapíše do paměti mnohem snáze. Stalo se to mně jako profesionálovi z mediální branže, jaký dopad to pak může mít na veřejnost?

Novináři se často hájí tím, že titulky jsou specifický žánr, pro který platí jiná – myšleno volnější – pravidla. Tady přesně problém začíná. Lež je lží, ať se objeví v titulku, popisku u fotky nebo přímém vstupu reportéra. Jste-li novinář, máte povinnost dodržovat presumpci neviny a plkání o žánrech na tom zhola nic nemění. Je mi stydno, že chlap z P.R. branže musí opakovat samozřejmosti, které má znát každý redakční elév.

Neexistuje pro to žádná omluva. Jedete v tom všichni. Editoři, kteří vyrobí titulek. Šéfredaktoři, kteří ho nehodí editorům na hlavu. Autoři, kteří se od takové věci nahlas nedistancují. Média, která takový přístup nepraktikují, ale nejsou ochotna hlasitě jej odsoudit u svých kolegů. Syndikát novinářů, který mohl konečně prokázat, že existuje. A přestože říkám „jedete“, nemohu pominout ani vlastní mnohaleté působení v médiích, takže výše uvedené padá i na moji hlavu a nemám z toho radost.

Co je pro editora jedním z mnoha titulků, znamená pro jiného člověka hřeb přibíjející jej na pranýř veřejného mínění – sousedů, přátel, spolužáků jejich dětí. Tento člověk je přitom minimálně do vynesení rozsudku nevinný. A pro podstatu problému není vůbec důležité, že Věru Marešovou shledal jako nevinnou i soud. I kdyby tomu bylo naopak, je nehorázné zaměňovat zpravodajství za tipovačku na výsledek procesu.

Případ Marešové není zdaleka prvním. Podobných excesů se média dopouštěla i v procesu s Davidem Rathem, před lety obdobným způsobem zničila pověst křivě obviněnému psychologovi Hradní stráže. Jiná oběť presumpce viny se nedávno oběsila ve vazební cele – stoprocentní pravdu se tak v jeho případě nedozvíme, ale pokud by byl zproštěn viny, mají novináři na rukou jeho krev. V případě Věry Marešové média zavraždila „jen“ její reputaci, ale u psychicky méně odolné oběti to dříve či později dopadne ještě hůř.

Pokud někdo od tohoto textu čeká komplexní myšlenku, bude zklamán. Pointa je banální: už se to nesmí opakovat. Nikdy.  Které významné vydavatelství nemá své želízko ve výše uvedeném seznamu citací o „sestře smrti“? Každý novinář se mohl hlasitě ozvat, když viděl, jak jeho kolegové nonšalantně vyrábějí mediální lynč sprosté podezřelé.  Dnes už je jedno, zda tak někdo udělal v kauze Marešové, zítra bude na pranýři někdo jiný. Mlčení v takovém případě neznamená jen souhlas, ale především zbabělost a bezohlednost.

A pokud nezabere profesní samoregulace, pádnější motivací pro vydavatele by mohly být miliony proudící z jejich kapes k poškozeným – soudy možná pochopí společenskou důležitost problému lépe.

Psáno pro Respekt a publikováno s laskavým svolením autora