logo Facebook
i slova jsou činy

NEJEN PRIVILEGIA ...

27. ledna 2017 09:42 / autor: Tomáš Haas

Novináři jsou první, kdo se prohlašuje za "hlídací psy demokracie". Mají privilegia která jsou upírána komukoliv jinému. Právo neodhalovat své zdroje. Právo nevypovídat o svých aktivitách. Právo odkrývat utajované informace. Právo přístupu do míst jinak nepřístupných.
Důvodem je, jak říkají, "právo veřejnosti na informace".

To, že mají zvláštní postavení má svůj důvod. Veřejnost má právo na informace, právo vědět. Ale to právo má veřejnost. Novináři nejsou nějakou kastou Bohem obdařenou zvláštními právy, která stojí nad zákonem a nad "pouhými lidmi".

Ta privilegia mají jako prostředníci, jako ti, skrze které své právo na informace uplatňuje veřejnost, celá společnost. Podobně jako jsou zastupitele a poslanci prostředníky, skrze které uplatňuje společnost právo na svobodné rozhodování, jsou novináři těmi, skrze které uplatňuje své právo na informace.

Novináři křičí, jakmile jsou jejich výsady a jejich metody kritizovány. Dělají to, z čeho jsou ochotni obviňovat politiky, podnikatele a dokonce i každého, kdo je z čehokoliv obviněn - často jen novináři. Chtějí, aby jejich práva (která často ani nejsou práva daná zákonem, jsou jen úzusem danými výsadami) byla respektována všemi a vždy. Sami ale práva těch, o kterých píší nerespektují. Mají proto i zvláštní terminologii. Politik například nemá podle nich právo na soukromí, žije v jakémsi akvariu, do kterého lze svobodně nahlížet. Nevím kdo to vymyslel, ústava nic podobného neříká. Tím že kdokoliv vstoupí do veřejného prostoru (který sám nemá pevně definované hranice) dává sice veřejnosti právo na určité osobní informace - ale i to právo by mělo mít svá pravidla a své limity. Ať už se jedná jeho soukromí, o jeho rodinu, o jeho nejintimnější a nejprivátnější věci a vztahy. A hlavně - když už se do toho akvaria někdo dívá a popisuje co se v něm odehrává, nesmí za žádných okolností lhát o tom co vidí, zkreslovat co vidí, vymýšlet si, nebo zatajovat co vidí, ale co se mu nehodí. Něco takového už není přípustné ani pro novináře a hlavně ne pro novináře.

Pro politiky a kohokoliv jiného, komu se novináři rozhodnou "věnovat", neplatí prezumpce neviny. Ani o tom nevím, kde to ti lidé berou, Ústava jasně říká, že platí pro každého, a že platí pro každého stejně, nikdo z ní není vyňat a nikdo ji nesmí jinému upírat. Novináři se rozhodli, že oni mohou.

Mezi tím a odpovědnou novinařinou je je přesně stejný vztah jako je mezi dobrovolným sexem a znásilněním. Může to na první pohled vypadat podobně, ale jde o zcela jiný vztah. Stejně tak má lékař, chirurg, právo skalpelem řezat do lidkého těla, ale vyžadujeme od něho kvalifikaci, etiku a odpovědnost. Nemá právo řezat bez důvodů, má povinnost jednat eticky a odborně odpovědně. Nemůže se rozhodnout pacienta operovat jen proto, že se mu zdá, že je nemocen.

Co se stalo v případě rumburské zdravotní sestry, se ani nedá přirovnat k neetickému jednáné chirurga. Daleko více to připomíná jednání vraha, který zabodne nůž do těla své oběti aniž o nějaké etice a nějaké odpovědnosti přemýšlí.

A to, jak autor připomíná, by platilo i tehdy, kdy by byla ta paní nakonec právoplatně odsouzena. Vše o čem píši platí beze zbytku až do momentu, kdy padne právoplatný rozsudek. Novinář nemá právo sám předem rozhodnout o vině obžalovaného, byť se jedná o obvinění z jakéhokoliv činu, i toho sebeodpornějšího a nejvíce závažného.

Je dobře, že novináři mohou svobodně psát. Ale neměli by zapomínat, že s tím právem a tou svobodou je spojena i odpovědnost. Velká odpovědnost.

Nejhorší je, že tu odpovědnost necítím, ani od velké většiny jednotlivých novinářů, ani od jejich profesní organizace, Svazu novinářů. Podobně jako jiné stavovské organizace, svazy a komory, zapomněl i Svaz novinářů na to, co je jeho hlavním posláním. Chová se jako druhá odborová organizace. Jeho hlavním úkolem by mělo být dbát o odbornou způsobilost a profesnionální kondukt svých členů. Dbát o dobrou pověst novinářského stavu a kvalitu jeho práce. Hájit zájmy veřejnosti i práva svých členů tam, kde jsou ohrožena a upírána. Být veřejnosti zárukou té kvality, a té odpovědnosti. Místo toho buď mlčí, nebo se chová jako zastánce toho nejhoršího, co profese vyplodila. Neslouží veřejnosti jako záruka ničeho. Kdyby neexistoval, asi by se nic nezměnilo, na úroveň našich medií by to nemělo žádný vliv.

Publikováno s laskavým svolením autora