Česká média ...i slova jsou činy

Před časem se mi dostal do ruky dávný Havlův text, dopis prezidentu Husákovi. Popisuje dusnou atmosféru té doby, chování lidí vůči sobě navzájem, obviňuje oficiální kulturu z bezduchosti a prázdnoty, cítí absenci skutečné radosti ze života. To vše přesně postihuje dnešek. Rozklad vztahů mezi lidmi, krize ekonomická i sociální, ale především morální. Společnost, která je přesycena zábavním průmyslem, se vlastně neumí bavit, nemá skutečnou radost ze života. Rozežírá ji strach, který pronikl do živlu každodenního života. Týká se většiny lidí ve společnosti. Společnost, která navenek nabízí všemožnou zábavu a požitky, je ve skutečnosti prosycená smutkem a skepsí. Skepsí, která není prostředkem přeskupení sil a obnovy, ale ohrožuje vůli bojovat o budoucnost.

Rozhodující vliv na tento stav má duchovní ustrojení těch, kteří tvoří vlivovou elitu této společnosti. Zbohatlíků bez skrupulí a pevných hodnot. Těch, kteří se s radostí přihlásili ke Klausově výzvě obnovy kapitalismu. Buržoazie, která tak u nás vznikla, nemá nic společného s buržoazií, jejíž historickou roli tak vysoko hodnotili Marx a Engels v Komunistickém manifestu. Tehdejší buržoazie revolucionizovala svět, ta dnešní v českých podmínkách plně zaslouží výraz, který pro ni užil český filozof Karel Kosík: »lumpenburžoasie«. Politika se v těchto podmínkách zúžila na boj o to, kdo bude kontrolovat penězovody z veřejných zdrojů, kdo bude parazitovat na státu.

Vznikl paradox: televize i rozhlas stále více sahají k dříve vyprodukovaným dílům jako k osvědčené jistotě a záruce kladného ohlasu diváků a posluchačů. Dietlovy seriály, Dvořákovy pořady, Menšíkovy silvestry atd. atd., filmy natočené před Listopadem jsou populární proto, že předvádějí normální lidské příběhy. Nynější postavy seriálů jsou jako postavy Havlových her, jak on sám napsal, »takové oživlé stroječky«. Chybí upřímnost, opravdový lidský zájem a lidská účast. A logicky i divácký a posluchačský zájem. I tam, kde jde o zábavu, je většinou výsledkem jakási křeč. Vytvářená díla totiž vycházejí vstříc vkusu těch, kteří mají vliv a určují chod věcí veřejných.

Pak se nelze divit tomu, že vše je během naprázdno. Dnešní vládnoucí špičky mají moc, ale nemají ideje. Ztratily kulturní hegemonii a výsledkem je ideové vakuum. O to, kdo ho vyplní, se začíná bojovat. Jak říká dánský filozof Soren Kierkegaard: »Buržouství je duchaprázdnost, determinismus a fatalismus jsou zoufalství ducha; duchaprázdnost je ovšem také zoufalství...

Ať už je buržoust třeba hospodský od výčepu či předseda vlády, chybí mu úplně fantazie a ze zkušenosti má triviální pojetí toho, jak to ve světě chodí... Ale buržoust fantazii nemá, odmítá ji a nenávidí ji.


Miloslav Ransdorf
europoslanec (KSČM)
Psáno pro a publikováno v deníku Haló noviny, strana 5