i slova jsou činy
Názory

Potřebujeme pojistky!

23. června 2017 15:00
Za Platformu Svobodu médiím - předseda Syndikátu novinářů ČR Adam Černý, právnička Hana Marvanová, scénárista a publicista David Smoljak a předseda Českého filmového a televizního svazu FITES Martin Vadas. Volbu poslance Jandáka do rady ČRo označili za názornou ilustraci politické praxe, jež porušuje nezávislost médií veřejné služby. Případ je podle nich doslova „skandální“, neboť poslanec Jandák jako člen Volebního výboru Poslanecké sněmovny fakticky sám sebe doporučoval při výběru kandidátů, a poté byl zvolen Poslaneckou sněmovnou jako její člen. Praxe politického výběru kandidátů do rad ČT a ČRo se přitom stala natolik běžnou, že jí veřejnost už ani nevěnuje velkou pozornost. Těmto praktikám by měl zamezit poslanecký návrh novely zákonů o České televizi a Českém rozhlase, k jehož hlasitým odpůrcům patřil právě poslanec Jandák. Hana Marvanová upozornila, že šlo v jeho případě o střet zájmů. Podle Adama Černého je třeba rady „odtrafikovat“. Novela počítá s tím, že členové rad ČT a ČRo by nebyli nadále voleni Poslaneckou sněmovnou, ale jmenovaly by je renomované organizace. Účast v radách by byla čestná, nikoli placená. Především ale novela odstraňuje současné ustanovení, podle kterého k odvolání celé rady stačí, aby dvakrát Poslanecká sněmovna neschválila Výroční zprávu televize nebo rozhlasu. Právě tento bod považuje Platforma Svobodu médiím za nebezpečný a lehko zneužitelný. Zástupci Platformy se na pozvání europoslankyně Michaely Šojdrové zúčastnili 30. května zasedání výboru LIBE Evropského parlamentu pod názvem „Riziko politického zneužívání médií v ČR“. Podle Hany Marvanové prezentovala česká média toto zasedání zjednodušeně. Česká republika tam nebyla na pranýři a naše situace nebyla ani porovnávána s Polskem nebo Maďarskem. Je ale důležité, aby byly včas zavedeny pojistky proti zneužití médií. Jak uvedl David Smoljak, obavy v EP vyvolává kombinace politického, ekonomického a mediálního vlivu Andreje Babiše. Díky tomu roste důležitost médií veřejné služby, jež jsou ve větším ohrožení než média soukromá. Martin Vadas zdůraznil, že snahy o odpolitizování rad ČT a ČRo se datují už od počátku 90. let minulého století, politici si ale vždy zachovali svůj vliv na jejich utváření. Diskuse o novele zákonů o ČT a ČRo se momentálně přesouvá do Senátu. Na úterý 27. června ve 13 hodin je plánován kulatý stůl pod záštitou místopředsedy Senátu Jiřího Šestáka.

Slovenský model

21. června 2017 15:00
Když se na Slovensku nelíbí premiérovi zpravodajství veřejnoprávní televize a rozhlasu, zkritizuje generálního ředitele. Poté připraví poslance své strany na dohodu s koaličními partnery a když nazraje termín volby, generální ředitel skončí a mandát dostane generální ředitel nový. Mediální svět je u našich sousedů ještě menší, než u nás. Takže nepřekvapí, že nový generální ředitel je dlouhou dobu generálním ředitelem Tiskové agentury Slovenské republiky. Tam se osvědčil a na rozdíl od svého kolegy z televize a rádia neztratil politickou podporu. Nutno dodat, že se po pěti letech opakovala historie z roku 2012, kdy se poslanci rozhodovali mezi stejnými jmény. Jen malá změna – pořadí si prohodili. Premiér byl tehdy stejný, jen dnes neřídí jednobarevnou vládu, ale vládu koaliční. V poslední době kritice čelili oba ředitelé. Šéf RTVS kvůli zpravodajství, které se jevilo premiérovi opozičně laděné. Šéf TASR kvůli spolupráci s ruskou agenturou Sputnik, která se nelíbila opozici. Zatímco prvního ředitele hájila opozice, za druhého se postavila koalice. Obě strany mluvili především o svobodě slova a nezávislosti médií. Jen každá z trochu jiného úhlu pohledu. Svého úhlu pohledu. Volba tedy vlastně ani nemohla dopadnout jinak. U nás se některým politikům také nelíbí zpravodajství veřejnoprávní televize nebo rozhlasu. Je to pochopitelné. Důvod, proč máme veřejnoprávní média, je zcela jiný, než důvod, proč máme parlament. Práce novinářů je zcela jiná, než práce politiků. Motivace udělat dobrou zprávu o něčem, je pro novináře zcela jiná, než motivace udělat něco konkrétního a dobrého pro politika. A velké nekonečné auvajs, když novinář šlápne na kuří oko politikovi, nebo když politik neví, jak komunikovat s lidmi přes novináře. Logicky nejvíc je vidět silná televize nebo uznávaný rozhlas placený všemi, hned se řeší co s tím. Politik hledá krátké a jednoduché řešení. Pokud je dost hlasitý, čas od času vypustí kontrolního chrousta s geniálním nápadem. Třeba – „použijeme slovenský model“. Další úvahy nebudu komplikovat tím, že nežijeme v ideálním světě. Nejsou jen novináři čestní, pracovití a zapálení pro kvalitní žurnalistiku. Nejsou jen politici čestní, pracovití a zapálení pro veřejné blaho. Jde mi o systém. Rádio a televize Slovenska je jeden podnik. Tedy jedno veřejnoprávní médium. Vysílá televizní program na dvou okruzích, jedenácti rozhlasových stanicích, využívá i nová média. Kromě bratislavské centrály má regionální studia v Bánské Bystrici a v Košicích. U nás jsou Česká televize a Český rozhlas podniky dva. ČT vysílá na šesti kanálech, ČRo má celkem dvacet tři stanic. Obě média hojně naplnila prostor nových médií. Hlavním zdrojem financování RTVS jsou poplatky, aktuálně 4,64 Euro měsíčně (asi 125 Kč). Může i omezeně podnikat. U nás je to podobné. Televizní poplatky jsou 135 Kč, rozhlasové poplatky 45 Kč. Dohromady platí domácnosti 180 Kč měsíčně. Náklady jsou natolik rozdílné, že jednoduché srovnání neobstojí. Zatímco na Slovensku se výše poplatku bude v dohledné době měnit, u nás by poplatky měly zůstat ve stejné výši minimálně dalších pět let. Na Slovensku volí generálního ředitele RTVS na pět let Národní rada, u nás rady ČT a ČRo na šest. Kontrolním orgánem RTVS je devíti členná rada, volí ji parlament na šest let, přičemž tři radní musí být odborníci v oblasti rozhlasového vysílání, tři v oblasti televizního vysílání, dále dva ekonomové a jeden právník. U nás je v případě ČT patnáct radních, v případě ČRo devět radních, volí je parlament na šest let. Pravomoci RTVS jsou více orientované do vlastního řízení média, u nás jsou od vlastního řízení striktně odděleny. Možná je to dáno i faktem, že radní u nás nemají žádné profesní vymezení. RTVS je zřízena zákonem z roku 2010, kdy došlo po sloučení a zestátnění původně samostatné televize a rozhlasu k opětnému založení veřejnoprávního média. ČT a ČRo jsou založeny zákony z roku 1991 a zůstaly veřejnoprávními po celou dobu. Vliv politiky na generálního ředitele RTVS je zřetelný. Na radu a její činnost už je poněkud menší. U nás je vliv politiky na radu podobný, ale osud generálního ředitele není v rukou poslanců. To je ta viditelná strana rozhraní mezi politikou a veřejnou mediální službou. Méně viditelná, ale stejně zřetelná, je otázka zdrojů (výše poplatků), díky které může být činnost televize či rádia omezena. Ta je v obou případech podobná. Méně peněz většinou znamená i méně veřejnoprávního zpravodajství. Ještě méně viditelná je otázka atmosféry kolem médií. V době slučování a zestátňování původně samostatných STV a SRo tato média až na čestné výjimky nefungovala. U nás třeba v době televizní krize byla ČT také hodně zkoprnělá. Možnosti zasahování radních nebo generálních ředitelů do vlastního zpravodajství na Slovensku i u nás jsou v praxi téměř nemožná. Mohou vytvářet systém a kontrolní mechanismy, vybírat šéfy. To je tak asi všechno, co s tím mohou dělat. Každodenní agenda si běží vlastní cestou. Co tedy může kontrolní chroust – „použijeme slovenský model“ – znamenat? Je dobře, že se v posledních letech u našich nejbližších sousedů RTVS stabilizovala. Pro původní tvorbu, kulturu i zpravodajství, pro mapování společné historie, třeba i budoucnosti v rámci společného prostoru. Vždy je možné najít inspiraci na obou stranách. A co sleduje politik, který kontrolního chrousta vypustí? Čtenář ať si udělá názor sám. Mě před očima vyvstanou ty doby, kdy chaos zestátňování a spojování veřejnoprávní média na nějakou dobu zcela ochromil…

Mladí nechtějí být za hlupáky, co věří nesmyslům. Mediální gramotnost studentů je však nízká

19. června 2017 16:22
O nutnosti důkladného mediálního vzdělávání na českých školách sice politici čas od času, v souvislosti s propagandou, dezinformacemi a falešnými zprávami, promluví. V realitě se to ale příliš neodráží. „Většina středoškolských studentů během svého studia absolvuje méně než deset vyučovacích hodin. S tím, že průměr výrazně zvyšují gymnázia. Zároveň je řada škol, kde není mediální výchova vůbec,“ říká Karel Strachota, ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách společnosti Člověk v tísni. Do probíhajícího projektu Týden mediálního vzdělávání, který Jeden svět na školách organizuje, se zapojilo celkem 154 škol, z toho 80 % mimopražských. Učitelé komunikují jinak
  • Jsou české děti, žáci a studenti mediálně gramotní, či spíše negramotní?
On v podstatě neexistuje žádný relevantní výzkum, který by zkoumal mediální gramotnost mladých lidí. Moje zkušenost, za ty roky, kdy se v oblasti vzdělávání pohybuji, je, že se to ohromně liší škola od školy. Propastný rozdíl je zejména mezi gymnázii a ostatním typem škol. Na většině škol není mediální výchově, navzdory tomu, že je zahrnuta v rámcových vzdělávacích programech, věnována dostatečná pozornost. Z našeho průzkumu nám vyšlo, že většina středoškolských studentů během svého studia absolvuje méně než deset vyučovacích hodin. S tím, že průměr výrazně zvyšují gymnázia. Zároveň je řada škol, kde není mediální výchova vůbec.
  • Jak je možné, že mediální výchova má být podle osnov součástí vzdělávání a na řadě škol se stejně nijak neučí?
Myslím, že v tomto směru stát reprezentovaný ministerstvem školství plus Českou školní inspekcí plus dalšími institucemi úplně selhává. Je sice deklarování, co se má stát, ale nikdo už neřeší, zda se to děje. Dokonce ministerstvo ústy paní ministryně považuje mediální výchovu za něco nepodstatného. Pak není divu, že sami pedagogové tomu nepřikládají velkou váhu. Zároveň hraje roli i generační bariéra. Pedagogové každodenně komunikují na zcela jiných platformách než jejich žáci a studenti.
  • Tedy, že učitelé sami nestíhají ten vývoj technologií – nemají Facebook, Twitter, Instagram…?
Většina dříve narozených vyučujících na sociálních sítích není. A i ti mladší, když studovali, tak sociální sítě ani neexistovaly. Už dlouho ale vzniká koncepce občanské výchovy, občanského vzdělávání a tam by mediální výchova měla patřit. Spojitost mezi mediální gramotností a zodpovědným, aktivním a kompetentním občanstvím, je zřejmá. My reagujeme na situaci, kdy stát podle nás selhává. Podobně jsme v minulosti rozjeli projekt Příběhy bezpráví k moderním československým dějinám. To byla zase reakce na to, že na většině škol končila výuka moderních dějin možná druhou světovou válkou. Mediálnímu vzdělávání jsme se začali věnovat už v roce 2006. Z naší strany je to nabídka. Je na rozhodnutí ředitelů škol a konkrétních učitelů, jestli naše materiály budou využívat a zda budou chodit na naše semináře.
  • Na druhé straně jako Člověk v tísni máte nějakou státní podporu, takže zprostředkovaně si tu mediální výchovu nakonec stát stejně platí…
Není to tak. Když jsme v roce 2006 začali s projekty mediální výchovy, měli jsme na to finance z evropských fondů. Pak jsme poněkud ubrali právě proto, že se nám to nedařilo financovat. Pak vypsalo malé granty ministerstvo kultury, ale od ministerstva školství jsme na projekty, o nichž mluvíme, nikdy nedostali ani korunu. A probíhající Týdny mediálního vzdělávání jsou placeny od privátních dárců. Neradíme, co číst a nečíst
  • A není to tak, že na školách šíříte jediný správný názor a dopouštíte se vlastně manipulace? S tím argumentem se určitě setkáváte opakovaně…
Samozřejmě jsou vedle pozitivních ohlasů i ty negativní. Velká vlna kritiky byla, když jsme vydali sadu k současné ruské propagandě. Byly tam filmy, kniha, audiovizuální lekce a ohlasy byly různé. Těžko říct, nakolik to byli reální rodiče a nakolik najmutí trollové, protože, když jsme s nimi komunikovali, neuměli často ani říct, na kterou že to školu jejich údajný potomek chodí. Náš argument ale je, že pokud stát například ve zprávách Bezpečnostní informační služby pojmenovává manipulativní a dezinformační práce řízené z Kremlu, je na místě na to reagovat. Další vlna kritika byla v souvislosti s migrační krizí.
  • Na školy vyjíždějí na debaty vámi oslovení novináři (včetně členů redakce HlídacíPes.org). Ale oslovujete pro podobné debaty i média typu Parlamentní listy, AC24, Aeronet?
Dávat prostor takzvané alternativně, o níž je zřejmé, že přináší lži, dezinformace? Nevidím důvod, proč takovou alternativu školám nabízet. Rozhodně to zároveň není tak, že bychom někoho na školách indoktrinovali. Kolegové, kteří na debaty jezdí, představují obecné zásady zodpovědné novinařiny. Rozhodně nedáváme školám seznamy doporučených médií – ty čtěte, ty nečtěte, na ty se dívejte a na ty se nedívejte. Ostatně na náctileté žádná doporučení tohoto typu nefungují. Pokud něco doporučujeme, pak je to kritický přístup. Ale zástupce Parlamentních listů neoslovujeme. Neoslovujeme ani novináře z médií Andreje Babiše.
  • Co studenty na médiích zajímá nejvíc?
Hodně se ptají na fake news. To je něco, co k nim nemůže nedoputovat. Zajímají se o to, jak jim čelit, jak je rozpoznat, zda by měla být nějaká intervence státu, technologických firem. Mladé lidi bych v tom nepodceňoval. Uvědomují si rizika a nechtějí být za hlupáky, kteří věří nějakým nesmyslům.
  • Setkáváte se s přesvědčením i ze strany pedagogů, že se médiím nedá věřit, že produkují falešné zprávy?
Nemáme to nijak změřené, ale jestliže podle několika nezávislých výzkumů vychází, že nějaká čtvrtina našich spoluobčanů upřednostňuje takzvaně alternativní weby, tak nepochybně budou i mezi pedagogy. Co ale slyšíme často je, že se sami učitelé bojí, že vedení škol nebo rodiče budou podobná témata ve výuce vnímat jako něco, do školy nepatří. Je to takové zaklínadlo – politika do školy nepatří. A jsou i pedagogové, kteří si to skutečně sami myslí – že probírat ve škole aktuální společensko-politická témata není na místě. Odkazují se při tom na znění školského zákona, který ale nic takového neříká. Robert Břešťan, šéfredaktor HlidaciPes.org

Co zanechala Sobotkova vláda v oblasti médií?

14. června 2017 15:59
Vláda schválila programové prohlášení 14. února 2014. Bohuslav Sobotka i ČSSD svou vládu hodnotí jako úspěšnou. Z pohledu nerozbití vládnoucí koalice i přes všechny otřesy, asi ano. Stojí za to porovnat slova a činy. Slova jsou v programovém prohlášení, činy jsou dopady do veřejného prostoru. Hned v úvodu je kapitola o prioritách. Už tam je klíč k pohledu na to, co po vládě zůstává. Velká snaha prodat v médiích úplně všechno s bezbřehou otevřeností nápadům, které třeba pomůžou ke zvýšení preferencí. Trocha pachutě ze schizofrenie slov a činů. Jednou z priorit bylo například: „Zvýšení vymahatelnosti práva…“. Jaká je skutečnost? Třeba kauza „Rath“ nebo „Nagyová“ se vlečou, sledujeme nekonečné divadlo dílčích nepravomocných rozsudků bez zřetelného výsledku. Nebo jiný příklad: „Aktivní členství v Evropské unii v souladu se zájmy České republiky“. Celé volební období řešíme nesmyslné kvóty pro přijímání migrantů tak aktivně, až s námi zahájila Evropská komise kázeňské řízení. A média jsou v České republice natolik svobodná a nezávislá, že to řeší Evropský parlament halasně s mentorsky vztyčeným ukazovákem. Oblast médií vláda jako svou prioritu nevnímala ani v programovém prohlášení, ani při prosazování zákonů. V prohlášení se uvádí: „Vláda přijme zákon o kultuře, … a novelu zákona autorského a zákonů mediálních.“ Proč tuto oblast vláda podceňovala? Jednou ze spekulací může být nepřipravenost řešit téma tak fatální jako je vlastnictví médií a možnosti jejich zneužití. Nebo neznalost legislativy prostředí, které všichni politici potřebují a naučili se je používat hlavně přes agentury nebo jiné zprostředkovatele. Novela autorského zákona byla schválena. Přijetí bylo do jisté míry vynuceno implementací směrnice Evropské komise. Činnost OSA, Intergram a dalších kolektivních správců byla trochu zprůhledněla, zpřísnění podmínek zvyšování sazeb, rozhodování soudy… Zůstaly však nešvary rozšířené kolektivní správy – výběr poplatků bez ohledu na to, zda odpovídající nositele práv kolektivní správce zastupuje, nebo nikoli. Na komplexní novelu dnes nabobtnalého a tudíž i nepřehledného zákona si budeme muset počkat. Novela Zákona o rozhlasovém a televizním vysílání zůstává neprojednaná ve sněmovně a vůle k přijetí je na nule. Důvod její přípravy? Také implementace evropského práva. To se ovšem v průběhu doby vyvíjelo dál. Vládní novela obsahovala třeba definici politické reklamy, zvýšení pravomocí rady v oblasti regulace AVMS a dávala jí nástroje pro odebírání kmitočtům nedochvilným vysilatelům. Zásadní spor se rozhořel okolo označování pořadů (vhodnosti pro dětské věkové skupiny) a jejich vysílání v době před 22.hodinou. Novela chtěla řešit i otázky vlastnictví médií. Autoři předlohy rozevřeli ještě více nůžky mezi neregulovaným internetovým vysíláním a velmi regulovaným klasickým televizním a rozhlasovým vysíláním. Sociální inženýrství bylo rozhodujícími hráči na mediálním trhu odmítnuto. Protlačovat novelu médiím navzdory, to je moc práce. A riskovat proto omezený přístup do zpráv není příliš motivující. Navíc byl prosazen Lex Babiš, čili antibiotikum na oligarchy v politice, a evropská legislativa už je také jiná, takže řešením je nechat předlohu v balíku, který už tato sněmovna neprojedná. Na dezinformace pak vznikl samostatný úřad. Původně připravované novely zákonů o České televizi a Českém rozhlasu na vládní stůl nedorazily vůbec. Řešily ovšem jen zbytečnosti, jako třeba návrh poslanců volebního výboru, kteří chtěli sloučit dvě výroční zprávy do jedné. Vládními představiteli deklarované změny, které by vedly k tzv. odpolitizování rad, se nekonaly. V reakci na nicnedělání si osvojilo několik poslanců návrh iniciativy Svobodu médiím a předložilo jej sněmovně. Tím však jednání o tématu skončilo. Brzy poté sociální demokracie dala jasně najevo jak to s nezávislostí veřejnoprávních médií myslí doopravdy a poslala své dva poslance do mediálních rad. Ladislava Šincla do RRTV a Vítězslava Jandáka do RČRo. Od listopadu 89 to bylo poprvé. Dalším důležitým vládním návrhem je novela Zákona o elektronických komunikacích. Její projednávání je opět „jen“ důsledkem evropského rozhodnutí. Terestrické vysílání totiž musí vyklidit pásmo 700MHz jak stanovil Brusel. Druhá vlna digitalizace tak bude představovat především náklady bez viditelného zlepšení komfortu diváka. Novela bude patrně přijata. Otázkou zůstává, kdo zmíněné náklady zaplatí. Pro ČT a ČRo je zdroj otevřen – změnou odpočtu DPH si přijdou na stamilióny ročně. I k tomu bylo potřeba upravit zákon. Předložili jej však přímo poslanci. Pro Český rozhlas se připravovala novela, která by umožnila vznik multiplexu pro technologii DAB+. Nevyjasněnost zejména otázky financování a udržitelnosti této distribuční platformy však iniciativa ustrnula hned na začátku. Naopak se podařilo dotáhnout legislativu umožňující fungování nové stanice mluveného slova ČRo Plus (následně i Rádia ZET). A to je vše. Zákony v mediální oblasti v tomto volebním období vznikaly především z popudu implementace evropské legislativy a bruselských nařízení. Je to dobře nebo špatně? V první řadě realita. Vláda médiím věnovala pozornost především tehdy, když řešila své vlastní problémy. A ty vznikaly v souvislosti s panikou okolo vlastnictví a možným zneužíváním médií Andrejem Babišem. To je pro oblast, kde se ročně otočí asi třicet miliard a která má fatální dopad na informovanost, kulturní a hodnotovou úroveň, ale i nálady obyvatel, docela málo. V poslední době slýcháme od špiček ČSSD, že Sobotkova vláda byla úspěšná, neboť se podařilo prosadit 80 procent jejího volebního programu. Jsou jen dvě možnosti. Buď legislativu pro média považuje za zbytečnou (což při tradičním sociálním inženýrství ČSSD není pravděpodobné), nebo převážil pocit, že plnění evropských doporučení a nařízení je ten správný program. To není dobrá zpráva - směrem k hodnocení období, které končí, ani k období, které začne po volbách.  

Český filmový a televizní svaz FITES podporuje stanovisko Platformy Svobodu médiím

12. června 2017 14:53
Současné rozhodnutí Poslanecké sněmovny zvolit do Rady ČRo dlouholetého poslance ČSSD Vítězslava Jandáka považujeme za jasný důkaz toho, že se politické strany už ani nesnaží zastřít svou snahu o získání plné kontroly nad klíčovými médii této země. Je veřejným tajemstvím, že současné nominace kandidátů do Rady České televize a Rady Českého rozhlasu ze strany občanských a profesních spolků jsou v lepším případě marným pokusem, v horším pak přímo fíkovým listem přikrývajícím dohody politických stran. Jestliže si tyto strany čtyři měsíce před volbami neváhají prosadit do mediálních rad přímo svého vlastní poslance, jde o neblahou předzvěst toho, co nás může čekat po volbách! Vždy jsme považovali změnu způsobu volby zástupců do Rady ČT a Rady ČRo za významnou pojistku proti snahám politiků o ovládnutí médií veřejné služby. Poslanecká sněmovna nyní demonstrovala, že jde o nezbytnou nutnost. Už není nač čekat! Poslanecká sněmovna může své selhání vůči veřejnosti napravit bezodkladným schválením novely zákona o České televizi a Českém rozhlase (sněmovní tisk č. 965), kterou podporuje velká část voličů a členů spolků a institucí uvedených v příloze těchto novel. Za Platformu Svobodu médiím!: Adam Černý Hana Marvanová David Smoljak Martin Vadas, předseda FITES

Co všechno ještě udělají pro drtivé vítězství Andreje Babiše?

09. června 2017 13:00
Tradiční politické strany i jejich šéfové trpí programovou vyprázdněností. Nemají co říct, neví, jak oslovit voliče, jak zvrátit stav marasmu preferencí. Jednoduchá přímočará komunikace Andreje Babiše ve vyprahlé pustině zabírá. Lid mu odpustí téměř všechno, co udělá. Fenomén Babiš je tak silný, že strany svou komunikaci staví převážně na vymezování. Vůči jeho osobě, vůči jeho médiím, vůči Agrofertu… O nebezpečích spojených s hegemonií fenoménu netřeba diskutovat. Ta tu jsou (bohužel už čtyři roky) a zatím se nenašel nikdo, kdo by je dokázal odklonit do vesmíru. Jenže vyprahlost prakticky všech politických stran, umocněná mediálním obrazem, je zarážející. Jako by se všichni viditelní politici snažili, aby volební výsledek Andreje Babiše a jeho ANO byl ještě vyšší, než naznačují průzkumy. Téměř celé volební období se k Babišovi (a jeho ministerstvu) v médiích vyjadřuje Miroslav Kalousek. Média mu dávají prostor, který odpovídá spíše jeho ostrému jazyku, než schopnostem TOPky něco vyřešit. Velké divadlo přenášela média v době vládní krize on-line. Hlavní hrdina (a snad i tříhodinový vítěz) Bohuslav Sobotka se objevil v několika rolích najednou. Měl v médiích tolik prostoru, jak snad za posledních pětadvacet let nikdo před ním. Většinu času trávil popisováním chyb Andreje Babiše. Jeho komunikace témat (pro budoucnost naší demokracie klíčových) však mnoho odezvy u lidu nenašla. Dokonce mu začala bortit vlastní stranu ještě rychleji, než před vládní krizí. Pavel Bělobrádek je tak trochu výjimkou. V médiích se komentování Andreje Babiše spíše vyhýbal. Má však dost starostí s nejistým výsledkem koalice KDU a STAN, ale i s formulováním vlastního programu, se kterým by mohla jeho strana lid oslovit. ODS se uchyluje převážně k obecným politologickým tezím, kterým nerozumí ani jejich skalní příznivci. Nejvíc slyšet je i zde kritika Babiše, v lepším případě akademické připomínky k jeho práci na ministerstvu. Takže úsměvně působí snaha ODS zviditelnit se další velkou debatou šéfredaktorů (Dalibor Balšínek, František Mikš, Jakub Patočka a Pavel Šafr), kterou bude moderovat Petr Fiala. Kdo nenabízí program, nemá co prodávat přes média lidem. Kdo třeba i program má, musí míst osobnost, která má šanci přes média lidem něco prodat. Kritika Andreje Babiše není program. Je to možná po určitý čas zajímavé zboží pro média. Ale už sotva pro lidi. Ti žijí svými starostmi a politiku vnímají spíše jako nutné zlo (a volební kampaň ještě hůře), než něco, co je pro ně fatálně důležité. A stav médií dnes je devastován všemi nedávnými aférami. Kolik dostane Andrej Babiš a hnutí ANO poslaneckých křesel po volbách? Můžeme se o to číslo zatím jen vsadit. A já sázím, že současná aktivita lídrů dalších politických stran založená na vymezování se vůči fenoménu Babiš (společně s aktivismem některých médií) dostane volební výsledkem ANO i nad 35%.

Jak šel čas televizního světa jedniček a nul II. - kampaň

07. června 2017 15:30
Nezbytnou součástí všech fází příprav i samotné realizace procesu televizní digitalizace byla od počátku informační kampaň. Tomuto tématu přirozeně rozuměli a rozumějí skoro všichni a tak debaty na to jak poskytnout srozumitelné, dostatečné a věrohodné informace, při současném požadavku na jejich „technickou neutralitu“, byly většinou nekonečné… Ještě před formálním ustanovením Národní koordinační skupiny pro digitální vysílání v České republice („NKS“) v roce 2006 se souběžně rozběhly práce na celkové strategii i informační a komunikační kampani. Ministerstvo informatiky ve spolupráci s Ministerstvem kultury připravilo dokument Koncepce rozvoje digitálního televizního vysílání v České republice, jehož cílem bylo „urychlit přechod ze zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání v České republice, časově vymezit jednotlivé fáze tohoto přechodu, stanovit podmínky úplného vypnutí zemského analogového televizního vysílání a určit úlohu státu v celém procesu“. Koncepci schválila vláda dne 15. 3. 2006. V souladu s Koncepcí rozvoje digitálního vysílání v České republice pak Český telekomunikační úřad  28. prosince 2006 vydal opatření obecné povahy, kterým se stanoví Technický plán přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání (TPP) (pdf). NKS formálně vznikla usnesením vlády ČR ze 17. května 2006 č. 563 „k institucionálnímu zabezpečení Koncepce rozvoje digitálního vysílání v České republice“. Součástí předložených a schválených materiálů byly mj. i „Základní principy informační a komunikační kampaně k rozvoji digitálního vysílání v České republice, včetně odhadu finančních nákladů ( obsažené v části IV materiálu č.j.741/06). Institucionální zabezpečení Koncepce rozvoje digitálního TV vysílání v ČR (pdf) Tehdejší vláda premiéra Jiřího Paroubka ve svém usnesení souhlasila s „použitím prostředků rozpočtové kapitoly 338 - Ministerstvo informatiky na rok 2006 ve výši 40 mil. Kč alokovaných podle usnesení vlády ze dne 26. ledna 2005 č. 105 na dotační titul pro rozvoj vysokorychlostního přístupu k internetu na pokrytí výdajů informační kampaně a průzkumů penetrace v roce 2006. Vláda pak uložila ministryni informatiky Daně Bérové předložit vládě ke schválení žádost rozpočtovému výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o povolení změn závazných ukazatelů státního rozpočtu kapitoly 338 – Ministerstvo informatiky v roce 2006.“ Pro další plánovanou komplexní informační kampaň v dalších etapách televizní digitalizace vláda uložila úkol tehdejšímu 1. místopředsedovi vlády a ministru financí Bohuslavu Sobotkovi „vyčlenit ze státního rozpočtu na rok 2006 z rozpočtové kapitoly 398 - Všeobecná pokladní správa, položka Vládní rozpočtová rezerva, finanční prostředky ve výši 45,1 mil.Kč na pokrytí výdajů informační kampaně a průzkumů penetrace v roce 2006 a převést je do rozpočtové kapitoly 338 - Ministerstvo informatiky.“ Dále oka vláda rozhodla alokovat při přípravě státního rozpočtu na rok 2007 finanční prostředky ve výši 100 mil.Kč v rozpočtové kapitole 338 - Ministerstvo informatiky na pokrytí výdajů informační kampaně a průzkumů penetrace v roce 2007 nad rámec střednědobého výhledu výdajů této kapitoly schváleného usnesením vlády ze dne 7. 9.2005 č. 1131.“  V podobné výši byly plánovány prostředky na kampaň i pro další roky (v té době ještě nebyl znám přesný časový harmonogram ani technický plán přechodu ad.). V souladu s rozhodnutím vlády pak Ministerstvo informatiky 28.7.2006 vypsalo veřejnou soutěž na Centrální adrese na návrh kreativního konceptu a realizaci I. etapy  informační kampaně. NKS začala pracovat naplno, vznikly mj. i pracovní komise (Technická, Akademická, Legislativní ad.). V dalších týdnech soud zrušil rozhodování RRTV o nových TV licencích a nastala dlouhá patová situace… Vláda pak  formálně  16.8.2006 podala demisi a následně vznikla přechodná vláda Mirka Topolánka fungující do 7.1.2007 (demisi formálně podala již 11.10.2006). Veřejná soutěž na první kampaň byla logicky zrušena ještě před finálním výběrem realizátora. Do konce roku 2006 se ale rozběhl pilotní testovací digitální projekt pro oblast Domažlic, který byl řešen mimo tzv. technický plán a tím i specifická informační kampaň byla provedena v podlimitním režimu z rozpočtu Ministerstva informatiky a ve spolupráci s Českou televizí. Po delších diskuzích se nakonec do závěru procesu na Domažlicku i informační kampaně zapojila i TV NOVA (způsobem sobě vlastním.. ). Další ucelený projekt přišel až s kompletní diginovelou 2007/2008, novým technickým plánem, včetně zajištění způsobu financování a mechanismu provedení informační kampaně až do samého konce celého přechodu od televizního analogu na digitální vysílání. Pozn. Skutečně vynaložené finanční prostředky na komplexní informační kampaň  byly pak po restartu projektu ve finále výrazně nižší a účinek kampaně mnohem efektivnější. Na financování byly dle zákona využity zdroje ze speciálního digitálního účtu z dílčí zbytkové části výnosů z reklam na ČT (po odečtení příspěvku na kinematografii (150 mil. Kč ročně) a náklady na technické potřeby ČTÚ) a v souhrnu činily za období 2008-2012 celkem 200 mil.Kč. Z toho čtvrtinu nákladů tvořila podpora specifických skupin obyvatelstva se zdravotním postižením a podpora zdravotních zařízení, škol a ústavů sociální péče.    

Reakce Českého rozhlasu na prohlášení APSV ze dne 1. 6. 2017

05. června 2017 15:55
Sdružení soukromých vysílatelů APSV ve svém prohlášení z 1. června neoprávněně napadlo Český rozhlas. Zdůrazňujeme, že Český rozhlas si počíná zcela v souladu s relevantními právními předpisy. Razantně odmítáme, že bychom jakýmkoli způsobem narušovali duální systém rozhlasového trhu v České republice a překračovali práva a povinnosti, které nám ukládá zákon o Českém rozhlasu i zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Český rozhlas respektuje právní řád a rozhodnutí státních orgánů. Vysílání Českého rozhlasu je jasně stanoveno zákonem o Českém rozhlasu. Veškeré dlouhodobé programové záměry schvaluje Rada Českého rozhlasu jako jeho kontrolní orgán. Jeho programové i rozvojové plány jsou v mnoha ohledech detailnější než licenční podmínky privátních provozovatelů. Prohlášení APSV považujeme za nekorektní a řada v něm uvedených údajů je lživá. Je to právě APSV, kdo degraduje rozhlasový trh a etické a morální aspekty férové soutěže, volí metody bezdůvodného osočování, vyhrožování a zpochybňování práv a kompetencí Českého rozhlasu. Pro Český rozhlas je posluchač vždy na prvním místě. Rozvíjíme a nabízíme veřejnosti co nejširší portfolio služeb, které sledují moderní trendy a zároveň přinášení pravdivé a vyvážené informace, kulturu, zábavu i vzdělávání. Jsou tu naopak někteří soukromí provozovatelé rozhlasového vysílání, sdružení v APSV, kteří například dlouhodobým odmítáním rozvoje digitálního vysílání způsobují zakonzervování rozhlasového prostředí, jeho stagnaci a postupnou degradaci. Přejmenování stanice Český rozhlas Region, Vysočina (takový byl od roku 2002 úplný název stanice) na Český rozhlas Vysočina bylo logickým a dlouhodobě plánovaným krokem. V případě Českého rozhlasu Region, Vysočina tedy šlo pouze o úpravu názvu vypuštěním slova „Region“. Tato změna zohledňuje tradiční branding a zároveň koresponduje s celkovou strategií značek Českého rozhlasu. Český rozhlas vyzývá APSV, aby se zdržela nekorektního jednání a respektovala obecné normy etiky a morálky.

Mediální reakce na kauzu Babiš–Přibil jsou jak z absurdní komedie

02. června 2017 15:00
V Evropském parlamentu se diskutovalo o politickém zneužívání českých médií. Podrobnosti, včetně názorů politiků různých stran, přinesla Česká média v průběhu včerejška. Dnes přinášíme komentář Adama Drdy ze začátku května. Připomene nejen atmosféru, ale i fakta z doby před pár týdny.  Kauza je stále stejná. Jde primárně o zneužití vlastního média k vlastním politickým cílům? Kde se vzaly nahrávky Babiš-Přibyl a jaká je jejich důležitost v celém mocenském příběhu? V českých masmédiích, která nepatří Agrofertu, byla první nahrávka Babiš–Přibil popisovaná jako „bomba“, jako událost klíčového významu, která cosi skrytého konečně odhalila a demaskovala. V textu napsaném pro Bubínek Revolveru s takovou interpretací polemizoval publicista Adam Drda Šéfredaktor Respektu Erik Tabery napsal: „Potvrdil se fakt, že nejde skloubit vlastnictví médií a vlastnictví politické strany. (…) Vlastník nemá takto úkolovat redaktora, co má a co nemá dělat, aby mu to pomohlo v politickém boji. V tomto ohledu se pohled na šéfa ANO, ale i jeho média, zásadně mění.“ Podle mne je to jak z absurdní komedie. Čí pohled se „zásadně mění“? Taberyho? Respektu? Novinářů? Kterých? Nebo se mění pohled českých společenských tzv. elit? Lidí, kteří dosud publikují v babišnovinách a pomáhají jim vytvářet iluzi normality/normálnosti? Řekl bych, že se nemění téměř nic, jen přibylo pár dodatečných důkazů v již dlouho přehledné situaci. Stručná rekapitulace: Andrej Babiš koupil vydavatelství MAFRA na počátku června 2013, tedy před čtyřmi lety. V tu chvíli bylo každému soudnému člověku zřejmé, že se stal malér obrovských rozměrů, protože prostě nelze skloubit novinářskou nezávislost s vlastníkem, který je populistický politik a ještě k tomu velkopodnikatel s podivnou minulostí. A bylo také zřejmé, že likvidací dvou hlavních liberálních deníků se v malé zemi otevírá cesta k destrukci celého svobodného mediálního prostoru. Vzápětí poté, co Babiš zakoupil MAFRA, podal z Lidových novin výpověď kvůli nepřijatelnému majiteli redaktor Tomáš Němeček. Koncem června prasklo a bylo široce zveřejněno, že Babiš telefonoval do LN a „péroval“ kvůli jakési záležitosti redaktora Jana Kálala. Dne 19. září 2013 napsal tehdejší šéfredaktor Reflexu Pavel Šafr v úvodníku časopisu: „Andrej Babiš je tady prvním člověkem, jenž si za své peníze pořídil politickou stranu a následně si koupil dva hlavní české politické deníky, aby se mu nepletly do cesty. Tím poškodil jak férovou politickou soutěž, tak tím cynicky pošlapal i základní étos novinářské práce, tedy veřejnou kontrolu politické moci. Babiš demontuje základní stavební kameny demokratické společnosti přímo před našima očima.“ Babiš na úvodník reagoval tím, že Šafra verbálně napadl, označil ho za psychopata – a spousta lidí z masmédií se přitom Šafrovi nepokrytě vysmívala s shazovala ho. Česká novinářská a publicistická obec se už v roce 2013 rozdělila na dvě části. Ta menšinová psala o tom, že dochází k omezení svobody tisku a bude to mít dopad na kvalitu české demokracie, a v některých případech z toho dotyční pro sebe vyvozovali i konkrétní důsledky; ta větší se tvářila, že se nic neděje, bylo to pohodlnější a jevilo se to výhodnější. Na podzim 2013 došlo k výměně šéfredaktorů LN a MF DNES. Poté kupříkladu politolog Bohumil Doležal oznámil, že přestává do těchto deníků psát – a vysvětlil proč. Ve stejné době kvůli Babišovi odešla řada redaktorů obou listů a začala vznikat nová „nebabišovská“ média, například internetový server Echo24.cz (a později Týdeník Echo), na který Babiš opět nevybíravě zaútočil na vládní tiskové konferenci, což kupříkladu zmíněný Respekt zrelativizoval. Kvůli úpadku mediálního prostředí se pak zrodily další internetové projekty, třeba Svobodné fórum nebo Hlídací pes. I v nich se rozumně psalo, co znamenají Babišovy kroky v mediální sféře. Takže znovu: čí pohled na Babiše a jeho masmédia se teď, po zveřejnění nahrávky s Přibilem, „zásadně mění“? Od roku 2013/2014 se postupně stalo nepřehlédnutelným, že Babišovy listy (LN i MF DNES) slouží zájmům majitele a nemají s novinářskou nezávislostí nic společného. Ukazovalo se to například tím, že do nich vždycky nějací lidé (jako třeba Kateřina Šafaříková nebo Sabina Slonková) nastoupili, chovali se jako děti, které nevěří, že na rozpálená kamna se nesedá, a záhy s humbukem zase odcházeli, přičemž na sociálních sítích sice kdekdo tleskal jejich „odvaze“, nicméně že by viditelnější část české „občanské společnosti“ vyvodila nějaké podstatnější závěry, to ne. Slonková mimochodem v únoru 2015 o důvodech odchodu z čela MF DNES prohlásila: „Jsem bytostně přesvědčená o tom, že ani v dnešní době není možné upravovat obsah novin, které chtějí být nezávislé, na přání inzertních klientů, obchodních partnerů, politických přátel a jejich přátel. Je to podvod na čtenářích a podle mě cesta do pekel. Tím spíš když jde o noviny, které vlastní člen vlády a byznysmen z první pětky. V takovém případě se naopak musíte o to víc snažit přesvědčit čtenáře, že vašim informacím může věřit, že nejsou ohnuté. Když ztratíte důvěru čtenářů, už ji zpátky nezískáte. A s tímhle názorem jsem zůstala ve vedení společnosti nakonec sama.“ Rozhovor, starý už dva roky, je zde, a i když v něm Slonková volila opatrné formulace, je zjevné, na co v MF DNES narazila. K tomu, aby zkušenější novinář a snad i čtenář poznal závislost Babišových tiskovin, vybavených služebnými šéfredaktory, je stačí číst a sledovat – účelové a časované útoky na Babišovy oponenty, víceméně ticho kolem Babišových malérů, žádná investigativní žurnalistika kolem Agrofertu a vydavatelovy minulosti. Ostatně zmíněný Tomáš Němeček řekl už v dubnu 2014, tedy příznačně ještě před odchodem Slonkové z MF DNES, v interview pro Respekt: „Myslím, že vliv Andreje Babiše na jeho deníky jsme mohli pozorovat v posledních dnech v Mladé frontě DNES. Například v tom, jakým způsobem referovala o Bohuslavu Sobotkovi a jeho rozhodování o OKD v minulosti. Lze to vypozorovat i na tom načasování a obsahu. Poté co se Andrej Babiš stal ministrem financí, má MF DNES přístup do archivu dokumentů ministerstva financí a cituje z nich. A vysvětlení, že je to výsledek jejich tříměsíční práce, jako novinář po dvaceti letech praxe neberu, protože za těmi texty tříměsíční práce není vidět. Naopak je zjevné, že někdo dostal na podnose naservírované dokumenty (…).“ Má tedy nahrávka Babišova domlouvání s Přibilem nějakou společenskou hodnotu? Ukázalo se, že Babiš zcela přirozeně lže (a navíc křivě slibuje „na zdraví svých dětí“), ale jestli to bude mít dopad na jeho politické postavení, to si netroufám odhadovat. Pak je tu další věc, totiž že se díky nahrávce najednou rozmluvilo pár lidí, kteří z MF DNES už v minulých letech odešli, mají zkušenost s tím, jak to v listě chodí, a dosud byli zticha. Novinář Jan Novotný (dnes působí v týdeníku EURO) například napsal na Facebook: „Během posledních týdnů, kdy jsem ještě v MF DNES pracoval, se mi šéfredaktor Plesl sám přiznal k tomu, že můj text s majitelem novin Babišem konzultoval. Jednalo se o text o hnutí ANO, který se Babišovi nelíbil. Sám mi dokonce několikrát volal a svůj nesouhlas s obsahem mých textů sdělil.“ Není z toho srozumitelné, jestli Novotnému telefonoval Plesl, nebo sám Babiš, ale každopádně je namístě otázka, proč si novinář takhle důležitou věc nechává pro sebe přinejmenším od roku 2015, kdy MF DNES opustil. Dalším, podobně nedochvilným očitým svědkem je Martin Biben, jemuž trvalo více než rok, než o svých zkušenostech z MF DNES napsal, a to opět jen na Facebooku (obojí k dohledání zde). Těžko říct, čím si dosavadní mlčení takových lidí vysvětlit. Buď měli z Babiše opravdu velký strach – anebo se jim prostě úplně pokřivila měřítka, nedochází jim, že nechávat si ve stávající politické a mediální situaci pro sebe podobné informace z Babišových podniků je v případě novináře zhruba stejné, jako kdyby věděl dejme tomu o rozsáhlé korupci v politické straně a nechal to být. Novotný na svém Facebooku píše o lidech, „kteří v MF DNES i nadále pracují a snaží se v těžkých podmínkách dělat nezávislou žurnalistiku“, Biben pro změnu soudí, že případ Babiš–Přibil „vypovídá i o zdravém duchu, který v MF DNES díky poctivým a kvalitním novinářům, kteří tam dodnes působí, přežívá a který zamezil daleko větší škodě“. Svatá prostoto! Novináři, kteří dnes působí v LN a v MF DNES, už dávno odhodili veškeré etické zásady své práce, podílejí se na výrobě služebných novin a pomáhají Babišovi k úspěchu. Jakápak tedy těžká pozice, mohli dávno dělat něco užitečného. Dnes už se z MF DNES a z LN nedá se ctí ani odejít – nejvýš je možné se z těch redakcí tiše a se studem vytratit a oprávněně doufat, že se na to angažmá zapomene, jako v dnešních Čechách skoro na všechno. Zůstává snad pouze otázka, jestli teď z Babišových novin konečně vyšumí různé osobnosti tuzemské publicistiky se svými oblíbenými rubrikami. Tedy jestli v nich i nadále budou pravidelně vycházet Poslední slova Petrušky Šustrové, Martina C. Putny či Jana Rejžka, sloupky Petry Hůlové, Díže Břetislava Rychlíka, politické úvahy Josefa Mlejnka juniora, referáty o architektuře Zdeňka Lukeše atd. atp. Ale ono už je to po tolika letech držení pozic nejspíš jedno. zveřejněno s laskavý svolením autora a Revolver Revue

Prohlášení APSV k novému názvu Českého rozhlasu na Vysočině

01. června 2017 14:28
APSV tímto apeluje na veřejnoprávní Český rozhlas a vyzývá k respektu a dodržování férového jednání v rozhlasovém prostředí. Členové APSV musí (na de facto posledním regulovaném mediálním trhu) v respektu zákona podstoupit při jakékoliv změně tohoto typu vždy zdlouhavé procesy schvalování u orgánu státní správy (RRTV). Zatímco ČRo pravděpodobně tuto povinnost nemá, když svévolně mění pojmenování svých stanic, mění programové schéma a rozšiřuje své pokrytí. Tímto krokem však narušuje duální systém a hospodářskou soutěž. APSV proto vyzývá regulační orgány a ČRo samotné, aby byla zastavena degradace rozhlasového prostředí. Současně také vyzývá k návratu k respektování duálního systému, právního řádu, rozhodnutí státních orgánů a v neposlední řadě i k úctě k posluchačům, plátcům koncesionářských poplatků. Kauza přejmenování stanice ČRo Region Vysočina na ČRo Vysočina je při znalosti dlouholetého vysílání a mediálního působení subjektu Hit Rádio Vysočina nejen opovrhováním investic a práce tohoto soukromého vysílatele, ale současně také poukazuje na přiživování se ČRo na úspěšnosti této značky.