logo Facebook
i slova jsou činy
Názory
Internet je plný hloupých žvástů, neúčinných rad a dezinformací. Autoři glos jsou názorově zcela rozdílní lidé, jejichž jediným jmenovatelem je profesní uznání.

Rádio a průzkumy, jak se to rýmuje

22. února 2017 / Miroslav Pýcha
Doba je rychlá, informací je mnohdy více, než by bylo záhodno. A tak se stává, že zapadnou obyčejné starosti normálního člověka. Pardon - z mé pozice starosti soukromého podnikatele, provozovatele soukromého rádia. Hraju do zdi nebo moje rádia někdo poslouchá? A kdo? Důležitá věc tahle poslechovost..Jak se vlastně měří? Oficiální výzkum poslechovosti rozhlasových stanic dělá RadioProjekt. Má za sebou deset let. Sbírá data od asi 30tis. respondentů ročně. Vlastní data shromažďují agentury STEM/Mark a Median. Většinou se píše, jak dobře průzkum funguje a jak jsou s ním všichni spokojeni. Ano, je dobře, že zde tento průzkum je. Zatím nikdo nic lepšího nerealizoval. A jak praví sám rozhlasový prezident Michael Fleischmann: "Nadávají vždy především ti, kterým se nedařilo". Já se dívám na RadioProjekt z trochu jinak. Chtěl bych položit několik otázek právě v souvislosti s výsledky "RP". Kdo a proč je spokojený s výsledky projektu? Je to posluchač, jsou to mediální domy, které prodávají reklamu, jsou to provozovatelé rádií? Jak to vlastně s těmi čísly opravdu je? V této souvislosti mě napadá: Kolik lidí má asi tak dnes čas se 25 minut věnovat otázkám nějaké agenturní telefonické asistentky? Většinou slýchávám odpověď, že je to tak asi 15-20% lidí. Zbývajících 80% respondentů odpoví, že čas nemá a rovnou zavěsí. A kdo jsou to Ti, kteří si udělají čas hovořit 25 minut po telefonu a odpovídat na otázky kdy, kde a jaké rádio poslouchali, kolik jim je let, co dělají, kolik berou a kolik škol mají vychozených, atd. atd.? A kdo naopak na tento rozhovor čas nemá? Málo času mají hlavně lidé, kteří mají hodně práce, tzn. zejména lidé v produktivním věku, zaneprázdnění svým zaměstnáním, rodinou, apod. Mohou to být i lidé různých (pro dlouhé telefonování nepraktických) profesí - jako třeba taxikáři, kominíci a zedníci. Tito lidé prostě odpoví, že čas nemají a zavěsí. Vyvstává další otázka: Jak tedy je průkazný a relevantní výsledek ankety, které se účastní zhruba jen 15 - 20% oslovených. Všichni víme, jak politici většinou pláčou nad výsledky voleb, když se volby konají v pátek a k tomu je třeba hezké počasí. Že to pro jejich stranu přináší negativní dopady na výsledky, když k volbám přijdou jen skalní voliči určitých stran. Není to trochu podobné i u těch průzkumů "RP"? Co třeba takové rádio, které poslouchají většinou mladí, zaměstnaní lidé? Jak k tomu přijde takové rádio, že jeho posluchači nemají čas odpovídat na zdlouhavé otázky "RP"? Jak to tedy potom doopravdy s tou poslechovostí je? Možná by se chtělo říci, že některé formáty rozhlasových stanic jsou pro takto definované průzkumy vhodnější a jiné naopak méně. A lze toto nějak pozitivně vyřešit? Co vzít to třeba z opačného konce. Měl by např. někdo z účastníků "RP" zájem o jiný pohled na průzkum poslechovosti? Posluchači i zadavatelé reklamy by asi zájem mít měli. Kdybychom například přidali alternativu, resp. formu dotazování. Pokud by oslovený respondent odpověděl, že opravdu nemá čas věnovat se 25 minutovému telefonickému rozhovoru, šlo by nabídnout alternativu. Nazvěme ji např. jako "Průzkum bleskového dotazu", tedy když nemáte čas 25 minut, co takhle jen 3 minuty? Osobně mám za to, že by již při této alternativě zavěsilo mnohem méně oslovených, třeba by jich zbylo jen 50%, třeba více. A co by mohlo být výsledkem podobného bleskového dotazu? Nebyl by to určitě souhrnný a podrobný výčet informací jaké rádio, kde a kdo poslouchá, jakou má posluchač velikost bot, či jaký má čistý příjem. Ale třeba při položení 5 - 7 stručných otázek typu: Jaká 3-4 rádia jste poslouchal dnes, resp. tento týden, kolik Vám je let, z jakého jste města a třeba navrch informaci o vzdělání a konec. Třeba by to takové informace měly také zajímavou vypovídací hodnotu. Mohl by tak vedle stávajících sofistikovaných průzkumů „RP“ vzniknout i tento řekněme "lehký" průzkum, který by určitě svými parametry a výsledky mohl být zajímavým alternativním měřítkem pro poslech rádií. Vím, alternativní měřítka poslechovosti nemohou vést k sofistikovanému dělení reklamního koláče. Současný RadioProjekt však již nedýchá s dobou a je proto potřeba pracovat na jeho změnách. Autor je majitelem radií Hey a Color Music Celý článek

Weby a noviny. Jak dlouho ještě?

20. února 2017 / Irena Ryšánková
Televize nezničila kino (prozatím). Zpravodajské weby nezničily tištěné noviny (prozatím). Deníky byly tím, co provázelo naše životy - už po staletí. Jakub Arbes a Jan Neruda byli vlastně také novináři. Rudolf Těsnohlídek psal soudničky. I Karel Čapek byl novinář. Doba Těsnohlídků i Čapků je pryč. V denících nastala pásová výroba krátkých zpráv nedovzdělanými absolventy vysokých a středních škol. Kvantita je podstatná. Kvalitu nikdo nepozná. Internet nás zdeformoval natolik, že mezi klikáním je třeba oko publika upoutat rychle. Prakticky všechny mainstreamové zpravodajské servery patří velkým vydavatelstvím a jsou dvojčaty nebo zásobnicemi obsahu printů. Dochází tak k jakési kanibalizaci obsahu, kdy je papírový deník odsouzen k tomu, aby s půldenním až denním zpožděním přebíral zprávy od své internetové sestry, která není deníkem, ale je minutníkem. Navíc online verze poskytují pestřejší obsah, než tištěné verze, mnohdy včetně odkazů, nejsou limitovány rozsahem a nemají tak obrovské fixní náklady. Nepotřebují tiskárnu ani distribuci a lze je plnit prakticky odkudkoliv. I z hospody. S příchodem notebooků a zejména tabletů je pryč i námitka, že ráno u kávy si přece čtu noviny a nepouštím si počítač. Já si k ranní kávě čtu noviny na tabletu a v papírové podobě okupují můj stůl prakticky jen časopisy na křídě. Některé deníky, například Lidové noviny, se uchýlily k jakémusi hybridnímu obsahu, kdy se v internetové verzi objevují jen ochutnávky textů, které editoři považují za zajímavé a v zhruba po jedné třetině je čtenář vyzván paywallem k platbě či nákupu tištěné verze či k tomu, že větší či analytické texty se zveřejňují se zpožděním. Nejznámějším zpravodajským serverem je iDnes, dvojče Mladé Fronty Dnes, patřící k vydavatelství MaFra, nyní tedy svěřenskému fondu skupiny Agrofert. Web existuje asi dvacet let a spektrum obsahu je mnohonásobně větší, než jsou schopny pojmout jakékoliv tištěné noviny. Čtenost portálu do jisté míry zabezpečuje služba jízdní řády. Web si rovněž udržuje velkou základnu bloggerů . Problémem portálu iDnes je nepřehlednost a většinový infotainmentový obsah, jaký najdete i jinde. iDnes nechápe rozdílnost cílových skupin: zatímco na papíru za pár korun může být bulvár zajímavý, uživatelé tabletů mají jiné požadavky na obsah, který by byli ochotni platit. A tak vydavatelství živí papírové suplementy, ve kterých komerční obsah od redakčního rozezná jen redaktor. Do stejné stáje patří Lidovky, bývalý intelektuální sourozenec iDnes, který se postupem času opět stal portálem názorů. Je škoda, že Lidovky nereflektují svou „jinakost“, která se v papírové verzi patrná, více. I obrovské texty lze na internetu číst. Jako hračka budoucnosti je v redakci i internetová televize. Novinky – kdysi internetový partner deníku Právo Zdeňka Porybného a jeho vydavatelského domu Borgis, je dnes většinově vlastněn Seznamem Ivo Lukačoviče. Vyžadován je lehčí obsah, než pro papírový deník. Návštěvnost těží z obrovské návštěvnosti titulní stránky vyhledávače Seznam, kde je jako rubrika výběr zpráv. Je nejsledovanější zpravodajský web v Česku (1,6 milionu reálných uživatelů) Novinky nejsou tak rozsáhlé, jako sever iDnes, ale orientace v nich je snazší. Naskýtá se, samozřejmě, otázka, jak spojení Seznam Borgis dopadne do budoucna, vzhledem k tomu, že Seznam jako nejnavštěvovanější web v Česku (3,4 mil. reálných uživatelů) spustil vlastní zpravodajský web a papírovému Právu stále klesá náklad a stoupá věk čtenářů. Problémem také je, že kdysi bylo Právo deníkem levice, dnes je pouze deníkem konzervativních důchodců. Hospodářské noviny a tím i vydavatelství Economia se v digitálním prostředí prezentuje webem iHNed. Web Hospodářských novin má jinou cílovou skupinu, než mají „běžné zpravodajské portály“, hlavním tématem je ekonomické zpravodajství a tedy i odlišná témata, na něž je kladen důraz. Web má pod svými křídly i internetovou „televizi“ DVTV. Stejně jako jiné ekonomické tituly, bojují i HN s krizí identity a měnících se potřeb cílové skupiny. Potřebují v době online burzovního obchodování čtenáři ekonomický deník? K čemu? Aby si přečetli politický komentář či fejeton? Má smysl číst ekonomický deník, vlastněný jedním ze silných ekonomických hráčů? Server denik.cz zrcadlí obsah regionálních mutací papírového Deníku, bez ambic o něco více. Poněkud upozaděným, ale kvalitním webem jsou České noviny, otevřený zpravodajský portál ČTK. Oproti všem ostatním serverům působí České noviny až „hole“ a pro většinu čtenářů až příliš veřejnoprávně. Průměr 17 tisíc čtenářů denně odpovídá tomu, kolik lidí stojí o holé zpravodajství… Internetový server Aktuálně způsobil svým vznikem poprask. Založil jej Jakub Unger, který byl před tím zástupcem šéfredaktora Hospodářských novin. Původně byl portál součástí Centrum Holdings, posléze jej převzala společnost Economia. Vzhledem k tomu, že zpočátku v Aktuálně působily až příliš známé tváře typu Sabiny Slonkové, měl portál poměrně snadný přístup do elektronických médií, zejména do České televize, která na něj začala odkazovat prakticky ode dne jeho vzniku. Po zářném rozjezdu se z Aktuálně stala poměrně nudná záležitost s články bez chuti a zápachu. Slonková je pryč a s ní i náklonnost redaktorů České televize i exkluzivní policejní zdroje. Marně si lámu hlavu nad tím, proč je většina zpravodajských serverů stejných, razících jednu agendu a jeden politický názor. Proč je většina mainstreamových printů stejných a editoři či šéfredaktoři po redakcích rotují každých několik let. Z podnikatelského hlediska je to občanská válka, ve které prohrají všichni, i když vítězství leží na zemi… Celý článek

Vlastnické změny TV Prima budí spekulace

19. února 2017 / Jan Mrzena
V lednu odešla z TV Prima švédská MTG a většinovým vlastníkem se stal Ivan Zach. Podíl MTG odkoupila společnost Denemo Media, kterou založil s Vladimírem Komárem. Denemo Media byla do obchodního rejstříku zaspána jen týden před transakcí. Komár současně prodal svůj menšinový podíl ve společnosti Nielsen Admosphere, která měří televizní sledovanost. Ta je klíčem k rozdělování reklamního koláče vysilatelům. Česká média se na možné dopady vlastnických změn v TV Prima zeptala mediálního odborníka Jaromíra Volka z brněnské Masarykovy univerzity. Jak ovlivní změna vlastnické struktury TV Prima její vysílání? Může mít dopad do původní tvorby nebo zpravodajství? Nemyslím, že by došlo k výrazným změnám. Vliv Ivana Zacha byl i ve spoluvlastnictví s MTG dostatečně silný, aby mohl ovlivňovat strategická a především personální rozhodnutí. Původní tvorba se na Primě vytváří zvláště u sporáku. Kuchařská show a seriály pro většinového diváka budou pravděpodobně nadále tvořit páteř programové strategie zaměřené na většinového diváka po padesátce. Cena odkupu části TV Prima od MTG byla nezvykle vysoká. Jaké jsou zvyklosti stanovení ceny podobných transakcí v zahraničí? Obyčejně se považuje za dobrou cenu již desetinásobek nezdaněného ročního zisku. V tomto případě šlo, pokud se nepletu, o čtrnáctinásobek. To může vést k různým spekulacím… Jistě. A už také vede. Nejodvážnější si kladou otázku, zda i v tomto případě nešlo o volební příplatek jako v případě prodeje Mafry. V případě Ivana Zacha ale taková úvaha postrádá smysl. Pokud je známo, nechystá se založit politickou stranu, ani žádnou veřejně nepodporuje. Dalo by se ale říci, že dlouhodobě nejvýznamnější politickou „akvizicí“ Primy je stávající prezident, jehož názory zde nacházejí ve zpravodajství širokou podporu. Identifikuje se s nimi i profilový divák této televize, která nejvýrazněji v uplynulých měsících bránila domácí hranice před uprchlíky. Uvidíme dále v příštích měsících zda bude tato „prezidentská agenda“ sílit. Celý článek

Kdo za to může?

17. února 2017 / Zdeněk Duspiva
V rámci rozbíhajícího se předvolebního boje došlo i na problematiku mobilního volání a využívání datových telekomunikačních  služeb.  Stává se to tak již tradičně po dlouhém období nezájmu politiků - v době, kdy se toho už moc systémově a hlavně smysluplně upravit nestihne. Předvolební politizace tématu mobilního volání, resp. cen datových služeb, není nic nového – jen se občas strany barikád obměňují, ale rétorika („v zájmu obyvatel“) zůstává podobná.  Součástí jsou návštěvy v příslušných institucích, koordinační schůzky, rychlá a snadná řešení, mediální zájem i svalování viny na předchůdce nebo raději i na před-předchůdce ….. Nakonec i letos se poměrně rychle našel viník – ČTÚ, a někteří současní radní….  Není to přitom tak dávno, co dnes většinově některými politiky i médii chválený dřívější šéf ČTÚ byl rovněž na pranýři někdejšího ministra Martina Kuby - ministra průmyslu a obchodu za ODS, který mimochodem v rámci personálních změn v Radě ČTÚ vládě neúspěšně navrhl a prosazoval tehdejšího advokáta Roberta Pelikána (dnešního ministra spravedlnosti). Tehdy byla média „plná“ telekomunikačního regulátora, hlavně pak v souvislosti s drahými cenami za volání a připravovanou a později zrušenou první velkou aukcí volných kmitočtů. Velká očekávání byla samozřejmě nenaplněna. Jedním z mediálně vděčných milníků tehdejší atmosféry  bylo vystoupení zástupce ČTÚ na ČT v Hyde Parku s rekordním počtem negativních reakcí diváků… Letos se role proměnily a z kritizovaných jsou chválení a naopak… Faktem je, že dlouhá léta se segmentu, který je pro průmysl i občany důležitý, nikdo z politické sféry strategicky a koncepčně příliš nevěnoval. Ve Sněmovně sice před lety vznikl například podvýbor pro ICT, ale jeho činnost byla velmi sporadická a odborně znalých poslanců podobně málo. Ani státní správa a vládní resorty, až na výjimky, neměly nějaký zásadní „tah na branku“ a vlastně ani silného lídra.  Možná až v loni i v souvislosti se silnou evropskou finanční podporou rozvoje digitálních sítí a broadbandu vznikla pozice digitálního koordinátora při Úřadu vlády  - zatím ale také bez viditelných a obecně srozumitelných kroků…. K dispozici jsou už ale aktualizované koncepční materiály. Prapůvodní zárodky projektu digitalizace a elektronizace systému státní správy vč. e-governmentu přišly na vládní a politické úrovni s Vladimírem Mlynářem a ministerstvem informatiky po roce 2002. Později, po sloučení s ministerstvem vnitra a rozdělením části agendy na MPO, pod ministrováním Ivana Langera, resp. náměstka MV Zdeňka Zajíčka. Přechodné vládnutí pak digitalizační proces zpomalilo.  Další kroky se sice možná podařily, včetně vzniku státního podniku ad., ale odpovídající výsledky se nedaří dostatečně prezentovat. Poslední roky se legislativa sice průběžně mění a aktualizuje, ale většinou transponuje evropské předpisy. Jde o dynamický obor a je objektivně těžké předvídat a vhodně nastavovat efektivní pravidla a podmínky. V současnosti, kdy je obecná společenská a politická tendence vidět a říkat věci jednoduše a pohlížet na řešení problémů spíše populisticky, není v krátké době příliš zřejmě naděje na zlepšení přístupu k této problematice. Faktem ale každopádně je, že vliv i na mediální sféru již dávno a v ještě větší míře získal telekomunikační regulátor, zejména v technicko - kapacitní roli a v regulaci prostředků a cest pro digitální šíření multimediálního obsahu.  Činnost ČTÚ se přímo i nepřímo dotýká prakticky všech obyvatel. Není proto divu, že zájem o tuto oblast roste i na politické scéně. Jestli donedávna platilo, že na televizi se dívá každý, o to více to v dnes platí pro mobilní telefonii a hlavně pro broadband.  A také to, že všichni rádi, když už musíme, platíme co nejméně…. Celý článek

Dobrá Rada nad zlato

16. února 2017 / Peter Duhan
Podnětem k napsání glosy je návrh skupiny poslanců, který je motivován snahou odpolitizovat rady České televize a Českého rozhlasu. Předpokládá volbu radních z vyjmenovaných dvaadvaceti profesních organizací, sdružení a spolků, z nichž dvanáct má přímý či nepřímý vztah k ČT a několik z nich také k ČRo. Lze předpokládat, že osud návrhu je naštěstí předem zpečetěn. V tomto volebním období zapadne prachem zapomenutí a sněmovna, jež vzejde z podzimních voleb, se k němu již nevrátí. I když člověk nikdy neví. Vliv různých nevládních organizací se zatím jeví neomezený a mnozí poslanci a senátoři mu podléhají, což se může projevit v sebeabsurdnějších návrzích zákonů, jejich novel a různých iniciativ s odůvodněním odstranění deficitu demokracie, naplnění vůle lidu, či odpolitizování veřejnoprávních médií. Kreativita našich zastupitelů není nijak omezena. Žel ani zdravým rozumem. Na základě svých manažerských zkušeností, jež jsem nabyl jako ředitel Českého rozhlasu 6, programový ředitel Českého rozhlasu, pak jeho prozatímní ředitel a nakonec jako generální ředitel této nejstarší mediální instituce v naši zemi (v letech 2007 až 2015), mohu konstatovat, že jsem za celé toto období nebyl vystaven žádnému výraznému politickému tlaku z úrovně poslanecké sněmovny, senátu či členů vlády. Ne že by pokusy o tlak nebyly, ale i v takových situacích jsem se řídil jenom tím, co jsem pokládal v danou chvíli za prospěšné pro Český rozhlas, jeho vedení a jeho zaměstnance. Konec konců odolat či neodolat tlakům z politických pater je věcí osobností výbavy a svědomí toho kterého generálního ředitele a také absence či existence jeho vize, podle které řídí rozhlas či televizi veřejné služby. Odůvodňovat poslanecký návrh nového způsobu volby členů rad jejich odpolitizováním se mi proto jeví jako nedůvěryhodný, chabý a také pokrytecký argument. Na základě zmíněných manažerských zkušeností mohu ale konstatovat, že jsem byl vystaven tlakům ze strany Rady Českého rozhlasu. Tlakům pramenících z nekompetentnosti, malichernosti, ideologického aktivizmu a osobních animozit některých členů Rady Českého rozhlasu. To jsou tlaky, proti kterým jsou tlaky politické pouze lehkou virózou. To jsou tlaky, o nichž v Poslanecké sněmovně nemají ani páru. Při péči, kterou věnují a hodlají věnovat volbě členů rad je přímo zarážející a paradoxní absence péče o generální ředitele. Jejich po-stavení ve struktuře veřejnoprávních médií, jejich postavení ve vztahu k radě by potřebovalo zásadní inovaci. Závazná pravidla a jejich vymahatelnost ve vztahu generální ředitel-rada je to, oč tu jde. A ne o odpolitizování rad. Nedodržování pravidel, či jejich absence vede k voluntarizmu, negativizmu, vyřizování osobních účtů. Nezdravá atmosféra ve vztahu generální ředitel - rada má pak přesah především do citlivého programového organizmu, jenž vykazuje známky nervozity a někteří jeho protagonisté neváhají podlehnout pokušení vytvářet účelové mezaliance s členy rady a pomocí nich si hojit bolístky, které jim způsobil generální ředitel anebo je chtějí vytvářet z prostého důvodu - z osobních ambicí. O politických tlacích, pokud to chce generální ředitel, se lidé z programu nemusí nic dozvědět. Ale dobře cílený únik informací z úrovně rady o tom, že ten či onen předseda parlamentní strany, předseda poslaneckého klubu, či rovnou předseda vlády zlomil nad generálním ředitelem hůl, má smrtící účinek a způsobuje chaos. Pravidlo, že rada komunikuje s Českým rozhlasem prostřednictvím generálního ředitele, toto zlaté pravidlo korektní komunikace, je negováno jeho obcházením. Jsem přesvědčen, že popisované skutečnosti by měly být předmětem zájmu poslanců už proto, že jsou to oni, kteří členy rad veřejnoprávních médií volí a projevují jim tak důvěru. Současný model volby členů rad určitě není dokonalý. Ale patří se připomenout, že alespoň v případě Rady Českého rozhlasu bývalo v minulosti její složení, tedy volba Poslaneckou sněmovnou, mnohem zodpovědnějším aktem. Bývalé sněmovny kladly dostatečný důraz na to, aby se v radě objevily skutečné osobnosti, osobnosti s nezpochybnitelným profesním životopisem a především skutečně občansky bezúhonné. Bývaly to rady, jež byly pro generálního ředitele partnerem a nikoliv soupeřem. Byly si vědomé svého úhelného poslání - chránit generálního ředitele a instituci, kterou řídil před vlivy vnějšího prostředí, především před vlivy politickými. Současné výkřiky některých členů rozhlasové rady, jejich volání po právní subjektivitě rady je absurdním voláním pro vytvoření druhého mocenského centra, tedy realizaci ambice rozhlas řídit a generálnímu řediteli vnutit roli ředitele rozhlasového provozu. Dnes není aktuální, jakým způsobem a kdo členy rady volí. Aktuálním zůstává, koho Poslanecká sněmovna zvolí. Politické pletichaření typu - my vám odhlasujeme pana X, ale vy nám odhlasujete paní Y je pouze utilitárním handlováním, jež smysl a charakter veřejné mediální služby popírá a trvale poškozuje. V konečném důsledku neprospívá ani politickému klimatu v zemi. Možná by nebylo od věci změnit pohled na poslání rad. Nehledět na to, jak rady a radní prospějí parlamentním stranám a poslaneckým klubům, ale především hledět na to, jak rady a radní prospějí veřejnoprávním médiím. Ty zůstávají po každých parlamentních volbách, což nemusí platit o každé ze stran dnes dlících v parlamentu. Pokud mají rady plnit svou roli, tedy skutečně radit generálnímu řediteli (aniž by mu svými usneseními a doporučeními omezovaly nedělitelné výkonné pravomoci), kontrolovat hospodaření, schvalovat rozvojové strategie, musejí být pro tyto činnosti náležitě personálně vybaveny. Nemělo by nadále zůstat u preferování mediálního amatérizmu (často i diletantizmu) a v radách by měli zasednout osobnosti, jimž není vzdálen provoz zpravodajství a publicistiky, umělecké tvorby, technologický a technický provoz, etika, legislativa a obecné právo, politologie, historie, ekonomie a třeba i statistika. Nemožný cíl? Naopak, možný. Za předpokladu, že parlamentní strany se domluví na pečlivých pravidlech a metodě výběru kandidátů při respektování parametrů, jež odpovídají aktuálním potřebám veřejnoprávních médií a že volba v plénu proběhne jedinou možnou metodou: ti nejlepší z nejlepších. V této souvislosti připomínám časté tvrzení, že rady zastupují zájmy posluchačů a diváků. Jde o nedorozumění anebo záměrné pokrytectví. Rady mají chránit generálního ředitele a instituce před vlivy vnějšího prostředí. Posluchači a diváci patří do vnějšího prostředí. Sofistikovaně připravená petice určité množiny posluchačů namířena ad personam či ad institutio je vlivem z vnějšího prostředí. Zda jde o vliv pozitivní či negativní posuzují rady a jejich stanovisko odpovídá logice posouzení, postaví se za anebo proti posluchačům, ale rozhodují vždy v zájmu instituce a generálního ředitele, což je, jak už bylo řečeno, nevyhnutná podmínka jejich existence. Změna způsobu volby rad, jak předpokládá návrh skupiny poslanců, představuje zásadní zásah do fungování veřejnoprávních médií za posledních 24 let. Připomínám, že mediální legislativa platná od roku 1993 byla nastavena kvalitně a přesáhla horizont čtvrtstoletí. Svědčí o tom dobrá kondice obou veřejnoprávních institucí, jejích programový a technologický rozvoj, které jsou srovnatelné s mnohem staršími veřejnoprávními institucemi na západ od našich hranic. Ze svých zkušeností vím, že český příklad byl a je inspirativní pro veřejnoprávní instituce na Západním Balkánu a ve Východní Evropě. Proč tedy tento kapitál zpochybňovat? Volit členy rad na základě doporučení dvaadvaceti vyjmenovaných organizací? Proč? Vyměnit vliv politický (na základě mých zkušeností sporný) za vliv lobbistů z profesních organizací? Prospěje to veřejnoprávním médiím? Ptám se proto, že jsem skálopevně přesvědčený, že České republika je parlamentní demokracií a ne stavovským státem. Lid v parlamentních volbách volí své zastupitele, svěřuje jim tak do péče mimo jiné také starost o veřejný prostor a instituce, jež jsou jeho součástí. Pokud parlament určí výši koncesionářského poplatku je jeho svatou povinností dohlížet na to jakým způsobem je s koncesionářskými poplatky nakládáno. Proto zákonodárce správně předpokládal zřízení mediálních rad a jejich volbu Poslaneckou sněmovnou. Tečka. Můžeme se dohadovat zda a jak systém vylepšit, ale ne o tom, jak ho negovat. Masa jmenovaných zástupců navržených vyjmenovanými organizacemi zvolí snad pětičlennou správní radu, v niž ale není místo pro generálního ředitele, to je ukázka negace stávajícího systému a ne jeho vylepšení. Z jednoduchého udělat složité vyžaduje obrovskou dávku kreativity anebo nedostatek zodpovědnosti a zbavování se povinností vůči věcem veřejným, které mají podléhat funkčnímu řádu a poctivé kontrole. Svého času existovala na půdě Poslanecké sněmovny Stálá mediální komise. Ano, je třeba přiznat, že zásadní slovo v ní měly nejsilnější strany ČSSD a ODS, což se výrazně promítlo do její činnosti a nejednou ovlivnilo chod veřejnoprávních médií, včetně volby generálních ředitelů. Ovšem nelze neocenit, že dohody, jež se na půdě Stále mediální komise uzavřely, měly závaznou platnost a ovlivnily tak stabilitu televize a rozhlasu a jejich rozvoj. Tato ka-pitola je uzavřena, ale stabilita veřejnoprávních médií je stále na pořadu dne. Média veřejné služby má dnes v referátu Volební výbor. Je plně na jeho členech jak často a jak intenzivně se zabývají stabilitou televize a rozhlasu. Měli by ale vědět, že na jejich stabilitě a zejména důvěryhodnosti mají lví podíl i mediální rady. A měli by podle toho konat, tedy vybírat kandidáty do rad a volit konkrétní radní, Je to zdánlivě prosté: dobra Rada nad zlato. Peter Duhan bývalý generální ředitel Českého rozhlasu Celý článek

Razítko na pravdu

14. února 2017 / Zdeněk Duspiva
Poslední měsíce se stalo mediálním i společenským fenoménem bojovat na všech úrovních za pravdu, resp. proti lžím a dezinformacím. Ty jsou přitom součástí médií od samého počátku, možná dříve v menší míře a s menším dopadem na konzumenty. V našich podmínkách vše vyznívá spíše jako zjednodušený boj proti jedinému nepříteli, byť se nepravdy a mediální manipulace objevují v různých formách na všech stranách. Tato „vlna“ se tak nevyhnula ani našim institucím, neziskovkám i médiím. Poslední dobou vzniklo zejména v elektronických médiích mnoho „odhalovačů a vyvracečů“ nepravd. Objektivní měřítko je přitom velmi složité, neboť přirozeně neexistuje žádné 100% kritérium pro pravdu – zejména, jde-li o kombinace pravdivých faktů s manipulativními nebo i podprahovými sděleními a informacemi… Někdy hranice mezi pravdou a lží je velmi tenká až pouhým okem neviditelná. Diskuze o tom, kdo má nakonec pravdu, je velmi široká a bezbřehá. V našem systému regulace elektronických médií o tom ve finále nakonec rozhoduje soud, pokud je rozhodnutí regulačního orgánu (RRTV ad.) odmítáno dotčenými stranami. K tomu je už k dispozici poměrně dost precendentů. Je otázkou, jakou váhu budou mít aktuální rozhodnutí jiných státních a exekutivních orgánů nebo vůbec výsledky vzájemné módní „samoregulace“ médií. Trend se rozbíhá mnohdy až děsivým směrem, možná podobně jako extendují výstřelky některých genderových i jiných aktivistů. Kdo si osvojí právo mít tu jedinou konečnou pravdu v médiích, který osvícený orgán bude bez chyby a jaká budou měřítka pravdy? A jaká bude možnost regulérní obrany? Tak jako před časem řada komerčních korporací zaváděla nadbytečný institut firemního ombudsmana, tak i nyní nastává ještě větší „inflace“ systémů na odhalování lží anebo pravdy. Přitom mnoho mediálních domů a institucí, které za účelem kontroly ostatních médií a zdrojů vytváří speciální divize a týmy, tak trochu zapomínají samy na sebe – tedy primárně dohlížet, aby samy nebyly šiřiteli hoaxů a podobných nepravd. My pamětníci minulého století pamatujeme historicky jednoduché pravdy společenských a mediálních systémů na východě i na západě, často v podobě někdy až primitivní reciproční polarizace. Přitom i v předchozí éře si většina z nás svůj názor dokázala vytvořit i bez ohledu na „propagandu“. Některé případy byly spíše groteskní. Namátkou třeba pojem NATO – v domácí komunistické propagandě bylo mediální rozdělení na pohodovou „Varšavskou smlouvu“ a podvědomě pejorativní označování „Severoatlantický pakt“. Na „štvavých vysílačkách“ to ale zase bylo naopak – „Varšavský pakt“ vs. „Severoatlantická smlouva“…. Honba za pravdou ale navíc dál přesahuje hranice mediální sféry. Například švýcarští ochránci přírody chtějí aktuálně zavést možnost zrušit referendum, pokud se ukáže, že se v kampani používaly lživé informace. Bojem se lží/pravdou se nevyhnou ani webové encyklopedie. Editoři Wikipedie nedávno pro změnu odhlasovali zákaz používání Daily Mailu jako zdroje pro Wikipedii ve všech kromě „výjimečných situací“. Stalo se to poté, co označili zpravodajskou skupinu za „obecně nespolehlivou“. Tento krok je pro online encyklopedii, která jen málokdy zavádí plošný zákaz zpravodajských skupin, velmi neobvyklý. Obzvlášť v situaci, kdy třeba zase povoluje zdroje jako Kremlem podporovanou zpravodajskou organizaci Russia Today nebo Fox News, které mezi novináři dlouhodobě vzbuzují obavy. V současných podmínkách, kdy elektronická média umožňují téměř komukoliv velkou rychlost šíření informací a zejména pak masivní propojení lidí přes sociální sítě, se mění způsob komunikace i mediálního a vlivového působení. Žádná instituce nikdy nebude dostatečnou a plně respektovanou autoritou, aby „napravilo“ media a natož pak lidstvo… Primárně jistě bohulibý boj za mediální pravdu (resp. proti lžím a nepřesnostem …) a zejména pak činnost některých jeho aktivistických protagonistů se tak postupně v některých případech blíží „honu na čarodějnice“. I taková je současná společnost a její elektronický digitální odraz…. Celý článek

Zpravodajské weby konkurují televiznímu zpravodajství

13. února 2017 / Aleš Rozehnal
Podle některých průzkumů se důležitost internetových zpravodajských serverů vyrovnává televiznímu zpravodajství a pro občany se tak internet stává jedním z hlavních zdrojů informací o aktuálním dění v oblasti politiky, veřejného života, kultury, kriminality nebo sportu. V budoucnu tento trend zřejmě ještě posílí. Český mediální trh je navíc relativně malým trhem. Příjmy z reklamy jsou malé a nejisté a to činí média zranitelnými ze strany velkých korporací nebo státní administrativy. Média v České republice jsou z tohoto důvodu náchylnější k různým podobám cenzury. Trh celostátně distribuovaných deníků je silně koncentrovaný a s výjimkou vydavatele deníku Právo náleží skupinám, které mají rozsáhlé ekonomické a politické zájmy mimo média. Částečně by tento problém mohlo vyřešit internetové zpravodajství, protože možnosti internetu přinesly nový rozměr projevu svobody slova. Snadnost šíření informací v kyberprostoru je takovou změnou kvantity informací, že ve svých důsledcích vedla ke změně jejích kvalit, a tudíž ke změně chápání svobody slova. Bez fyzické či duševní námahy může kdokoli oslovit velké množství lidí a zároveň přijímat jejich bezprostřední reakce. Toto oslovení je navíc zcela mimořádně plebejské, a to v protikladu s publikací příspěvků v klasických médiích, které je vysoce elitářské. Volný a všeobecný přístup k internetu umožňuje prosazování názorů co největšího množství lidí do společenského vědomí, a zároveň je poprvé v dějinách poskytnuta všem stejná možnost nejen přijímat, ale i šířit své názory, a zapojit se tak aktivně do života svobodné občanské společnosti. Na jednu stranu je tato tendence pozitivní. Trh mediálních produktů je vysoce kompetitivní a existuje mnoho bariér, které brání na něj vstoupit. Shromažďování zpráv je extrémně finančně náročné. Internet by tedy mohl představovat výrazně demokratizační mediální prostředí, které by mělo zvýšit míru lidských práv a občanských svobod. Na druhou stranu tento trend u některých pozorovatelů vzbuzuje obavy, že weby, které nejsou provozovány velkými vydavatelstvími, budou šířit desinformace, nenávist, rasismus, ale i úplné hlouposti, kterým pak jejich uživatel snadno podlehne, což bude mít vliv na jeho společenskou a politickou orientaci. Které zpravodajské weby tedy v České republice oslovují největší počet obyvatel? Mezi nejnavštěvovanější zpravodajské servery patří společný projekt internetového vyhledávače Seznam a Práva novinky.cz , zpravodajské servery idnes.cz a lidovky.cz provozované vydavatelstvím MAFRA, portály vydavatelství ECONOMIA ihned.cz a aktualne.cz, k jehož návštěvnosti vydatně přispívá videoprojekt Daniely Drtinové a Martina Veselovského DVTV mající do značné míry nezávislý charakter. Z hlediska návštěvnosti jsou úspěšné i servery patřící pod Czech News Center blesk.cz a super.cz a e15.cz, server denik.cz patřící pod vydavatelství Vltava Labe Media, server tyden.cz patřící pod vydavatelstvím EMPRESA MEDIA a ceskenoviny.cz, které provozuje Česká tisková kancelář. Všechny tyto weby provozují velká vydavatelství a mají více méně podobné zaměření jako jejich tištěné produkty. Vysoká návštěvnost těchto zpravodajských portálů je dána tím, že i internetové zpravodajství vyžaduje solidní materiální základnu. Přes potřebu vysokých investic se objevila internetová zpravodajská média, která nejsou s velkými vydavatelskými domy spojena, a mohou nabídnout originální úhly pohledů. Některé z nich dosahují návštěvnost, která již stojí za zaznamenání. Nejvíce diskuzí vzbuzuje zpravodajský server Parlamentní listy, který provozuje společnost založená Michalem Voráčkem a nyní vlastněná senátorem Ivou Valentou, a to zřejmě z toho důvodu, že svojí návštěvností konkuruje zpravodajským serverům velkých vydavatelství. Obsah je zaměřen na prezentaci vyhraněných názorů, a to často samotných politiků. Projekt Parlamentních listů je mimořádně velkoryse pojatý, protože roční rozpočet tohoto provozovatele serveru se pohybuje okolo 40 milionů korun českých, což je na poměry českých zpravodajských serverů nebývalá suma. Z tradičního pojetí žurnalistiky do značné míry vybočuje server ac24.cz. Provozovatel serveru o sobě příliš mnoho informací nezveřejňuje. Podle veřejných vyjádření je jeho provozovatelem Ondřej Geršl, nicméně jako nositelka autorských práv je na tomto severu uváděna společnost AC24 s.r.o. mladičké dívky Kateřiny Schleifer. AC24 s.r.o. je rovněž vydavatelem partnerského tištěného časopisu Vědomí. Server velmi často nabízí zpravodajství z Ruska a Ukrajiny, a to povětšinou z ruského pohledu na problematiku. Zabývá se rovněž alternativními výklady různých událostí označovaných jako konspirační teorie. Publikované zprávy jsou většinou převzaté z jiných zdrojů, které nabízí z českého pohledu alternativní zpravodajství. Mainstreamová média tento web označují jako dezinformační. Provozovatel webu nezveřejňuje údaje o svém hospodaření a z tohoto důvodu je obtížné o serveru zjistit více informací. Mezi hojně navštěvované severy patří i zpravodajský web společnosti Active Solutions s.r.o. eurozpravy.cz, Tento server poskytuje zpravodajství o všech oblastech a svoji strukturou se podobá serverům provozovaným velkými vydavatelskými domy. Vlastníkem společnosti je Petr Zelinka, který se oblasti internetových médií začal věnovat v roce 2009. Provozovatel webu však nezveřejňuje údaje o svém hospodaření a z tohoto důvodu je obtížné o serveru zjistit více informací. Slušnou návštěvnost má i tiscali.cz Kamila Koupého a Ondřeje Průši. Obsah webu je spíše oddechový a společenský. Ani tato tento provozovatel nezveřejňuje údaje o svém hospodaření. Zajímavé je srovnání dvou serverů, a to Echo 24 a Svobodné fórum. Echo 24 vede bývalý novinář, pracovník PR a manažer médií Dalibor Balšínek. Svobodné fórum vede neméně zkušený bývalý šéfredaktor téměř všech významných českých deníků Pavel Šafr. Odchod obou novinářů z tiskových médií do internetového světa je více či méně spojen s akvizicí vydavatelství MAFRA Andrejem Babišem. Oba servery jsou zaměřeny na zveřejňování méně konvenčních názorů a mainstreamem opomíjených témat. Ačkoli má server Svobodné fórum přibližně poloviční návštěvnost oproti Echo 24, hospodaří Echo 24 téměř se 30 milionovým rozpočtem za rok 21015, což z něj činí zřejmě web s největším rozpočtem na jednu návštěvu. Provozovatel Echo 24 však ze svého rozpočtu financuje ještě vydávání tištěného časopisu stejného jména. Oproti tomu sdružení vedené Pavlem Šafrem, které provozuje Svobodné fórum, vynaložil na své fungování ve stejném roce částku okolo 1,5 milion korun českých. V roce 2017 se však Svobodné fórum transformovalo na plnoformátový zpravodajský web Fórum24, který bude muset mít rozpočet zřejmě daleko vyšší. Tento údaj naznačuje, že čtenáře názorových serverů přitahuje spíše relevantnost prezentovaných idejí nežli image webu. Za zpravodajské weby mající desinformační charakter bývají označovány servery Sputnik, Aeronet, První zprávy, Vlastenecké noviny nebo Bez politické korektnosti. Ačkoli by si jejich obsah zasloužil důkladnější analýzu, zda se jedná pouze o zprávy a názory vybočující z mainstreamu či zda jsou skutečně desinformační, je zřejmé, že informace, o kterých byly následně zjištěno, že se jedná o nepravdu, se na těchto webech skutečně vyskytují. S výjimkou webu Aeronet mají ale ve skutečnosti velmi malou návštěvnost a jejich potenciál šířit nenávist, rasismus či úplné hlouposti je malý. Nemají šanci významněji ovlivnit v pozitivním či negativním smyslu politické a obecně společenské postoje větších skupin lidí. Desinformační, nenávistné, rasistické a hloupé zpravodajské severy zcela jistě existují a budou existovat. Zatím to však vypadá tak, že zaujmou pouze minimální část populace tak, jako by je desinformační, nenávistné, rasistické a hloupé ideje zaujaly, i kdyby nebyly šířeny prostřednictvím internetu. Zdá se, že i na internetu lidé vyhledávají spíše klasickou žurnalistiku spočívající v trojúhelníkové podobě zpravodajského vztahu. Tento vztah spočívá na třech pólech: událost, novinář a občan. Událost je předána novináři, který ji ověří, přefiltruje a zanalyzuje, než ji předá dál občanovi. Funkce novináře coby filtru nebo síta tedy nezmizela. Blogeři a provozovatelé webů pojatých jako "one man show" je nenahradili. Uživatelé internetu jsou zřejmě k obsahu kritičtější, než si mnozí věrozvěsti internetové informační zkázy připouštějí. Daleko větším nebezpečím pro svobodu a demokracii než „dezinformační“ weby jsou „tradiční“ zpravodajské weby, jejichž obsah je více či méně ovlivněn prolínáním ekonomické a politické moci jejich vlastníka opírajícího se o podporu části represivních složek. Kombinace politické, finanční a exekutivní moci nad médii je v rozporu s naším vnímáním demokratického fungování médií. Zpravodajské servery provozované podnikatelským uskupením náležejícím politikovi, které podporují jeho politické, ekonomické a mocenské cíle, ztratila svůj společenský smysl. Z tohoto důvodu je rozvoj skutečně nezávislého internetového zpravodajství více než žádoucí. Aleš Rozehnal Autor je advokát. Celý článek

Zákony o ČT a ČRo: Proč chci novelu

11. února 2017 / Ivan Gabal
Své poznámky k návrhu novely zákona o České televizi a Českém rozhlasu rozděluji do tří částí: (i)             Analýza dosavadního stavu a vývoje. (ii)           Smysl předloženého návrhu v reakci na současný stav (iii)          Navržená novela v kontextu dalších změn systémových pilířů demokracie (1)        Dosavadní vývoj a současný stav 1.1. V současnosti platný model dominantního postavení parlamentních stran poslanecké sněmovny je výsledkem razantního zrušení stranického a ideologického monopolu KSČ s cílem otevření veřejnoprávních medií pluralitě a soutěži politických názorů a jejich prezentaci v práci veřejnoprávních medií. 1.2. Přesun odpovědnosti na sněmovnu/parlament a v něm zvolené politické strany, které vysílají své zástupce v mediálních radách byl výrazným krokem k otevření demokratické plurality ve veřejnoprávních medií a jejich odpovědnost vůči výsledkům demokratické volby a vůli voličů/občanů. 1.3. V tomto smyslu vývoj od roku 1991 byl razantní demokratizací veřejnoprávnosti televize, rozhlasu (a ČTK), a znamenal překonání ideologického a mocenského komunistického monopolu. 1.4. Televizní krize prvně ukázala, že dominantní pozice parlamentních stran se v případě některých stran překlopila do pokusu o obnovení stranického vládnutí, ovládnutí a monopolu ovládnutí veřejnoprávní televize. 1.5. Následný legislativní pokus o zpřístupnění a otevření mediálních rad občanskému sektoru a osobnostem byl nadějný svou ambicí a zklamáním svým výsledkem. 1.6. V současném modelu nadále platí, že rozdělení míst v Radách je odrazem poměru sil ve sněmovně a zákulisních politických dohod parlamentních stran, kteří vysílají do rad „své“ reprezentanty a očekávají, že se tak uvnitř Rad budou také chovat. Současné Rady jsou projektovaným stavem poslanecké sněmovny, dohod parlamentních stran a uplatněním jejich plné kontroly a reprezentace. 1.7. Z uvedeného důvodu je vyloučené aby se v Radách objevili nezávislí kandidáti, osobnosti, odborníci nebo zástupci občanského sektoru. 1.8. Z výše uvedených důvodů je patrné, že se možnosti čistě parlamentně kontrolovaného procesu naplnily a v dobrém slova smyslu vyčerpaly, protože reprezentativní schopnosti Rad již spíše omezují než otevírají a rovněž zvyšují rizika další degradace veřejnoprávních a reprezentativních schopností Rad. 1.9. Mezi riziky je třeba v prvé řadě jmenovat hrozby obsažené ve vývoji Polska a Maďarska, kde masivní vítězství jedné strany vyústilo v opětovnou stranickou a ideologickou monopolizaci veřejnoprávní kontroly a ztrátu nezávislosti veřejnoprávních medií právě rozpadem nezávislosti Rad. 1.10. Význam veřejnoprávních medií přitom relativně i absolutně vzrůstá vzhledem k růstu privátní, podnikatelské, ale i zahraničně-mocenské kontroly privátních medií. Protiváha těmto nebezpečným trendům je výhradně veřejnoprávní. Navíc v našem případě, viz zpráva BIS, má kvalita a váha veřejnoprávních medií i roli v přítomné infrastruktuře například proruských medií a webů. (2)        Smysl předloženého návrhu v reakci na současný stav 2.1. Návrh rozšiřuje společenskou institucionální základnu veřejnoprávních medií mimo parlamentní politické strany, jejichž zahrnutí v Radách však uchovává. 2.2. Rozšíření míří zejména na renomované a institucionalizované instituce, jejichž seznam byl utvořen expertizou MK ČR v referenci na „bavorský model“, ovšem se silnějším akcentem na institucionalizovanou širokou základnu společenské dynamiky a nikoli jen reprezentaci sociálních skupin. 2.3. Návrh významně reaguje na nepochybnou krizi důvěry a klesající schopnost reprezentace veřejného zájmu politickými stranami a parlamentem. K nim připojuje organizace z oblasti duchovního, kulturního, vědeckého, občanského, obchodního, pracovního a ekologického a uměleckého světa. Jde o stabilní a důvěryhodné instituce a organizace, které se na zjištění a realizaci veřejnoprávnosti ČT a ČRo podílet chtějí a vyjadřují tuto svou společenskou vůli. Tato participace a vůle podle nás doplňuje ubývající reprezentativní schopnosti politických stran a přitom je nesubstituuje. Jde o rozšíření základny veřejnoprávnosti. 2.4.  Expanze základny směrem ke společenským institucím z různých oblastí  společenských činností je nepochybně významným modernizačním krokem směrem k větší otevřenosti veřejnoprávních medií nepolitickým činnostem a rozměrům dynamiky české společnosti. Jde o krok k posílení jak inovativních podnětů, tak k prostoru pro identifikaci, případně participaci veřejně významným nepolitickým organizacím a aktivitám. (3)        Novela v kontextu dalších změn v systému demokratických institucí a procesů 3.1. Návrh novely přichází a je součástí důležitých změn, které zvyšují odolnost i flexibilitu veřejnoprávního prostředí a dynamiku českého veřejného života. 3.2. Mezi kroky, kterými se otevírá veřejný život daleko širší společenské perspektivě nesporně patří široká protikorupční agenda, která míří na veřejný a politický život, zejména zákon o Registru smluv, regulace výdajů na volební kampaně, dále zákon regulující přístup vlastníků velkých firem čerpajících státní prostředky k veřejným voleným nejvyšším funkcím (konflikt zájmů), dále zákon omezující možnost členů vlády vlastnit a využívat vlastní media. Konečně pak zesilování veřejné kontroly i v bezpečnostním sektoru, konkrétně 2. stupeň laické kontroly zpravodajských služeb, kterým se dostává vzhledem k občanům širších pravomocí a prostoru ke vstupu do soukromí i veřejného dění. 3.3. Jak již naznačeno je širší společenské ukotvení veřejnoprávních medií také důležitou zárukou proti zneužití nebo korupci politických parlamentních stran k osobním hospodářským, mocenským nebo nelegálním například geopolitickým cílům. 3.4. Akcelerace otevřenosti a společenské reprezentativnosti veřejnoprávních medií se může ukázat jako důležitý hybný aktér celkově modernizace veřejného života české společnosti, a to v dimenzích vědy, kultury, duchovních hodnot i hospodářské a pracovní dynamiky. Ivan Gabal Autor je poslanec KDU-ČSL. Celý článek

Andrej Babiš si ještě Českou televizi nekoupil, přesto chce její redaktory vyhazovat

10. února 2017 / Martin Kupka
Andrej Babiš se obrátil na Radu České televize s požadavkem, aby přijala vůči redaktorům, kteří se věnovali jeho problémům s dluhopisy a nebývalému střetu zájmů, „odpovídající opatření, včetně odpovídajících opatření pracovněprávních.“ Jeho požadavek na „vyhazov“ nebo postih nepohodlných redaktorů je naprostá nehoráznost. Pokud takto vystupuje vůči redaktorům ve svých vlastních novinách, respektive v novinách koncernu Agrofert, je to na pováženou, pokud chce něco takového zkoušet vůči veřejnoprávním médiím, je to zcela nepřijatelné. Pevně věřím, že se bude Rada ČT podání pečlivě věnovat a zveřejní jak své závěry, tak shromážděné důkazy. Sice ji asi čeká podobný soud, jakého se z úst Andreje Babiše dočkala parlamentní vyšetřovací komise přesně před týdnem. Udělat to ale musí. Teď je ve hře skutečná nezávislost České televize. Martin Kupka Autor je místopředseda ODS. Celý článek

Zvláštní vyšetřování aneb poznámky k české aktuální televizní publicistice

08. února 2017 / Jan Jirák
V době internetu, sociálních sítí či on-line žurnalistiky, kdy se o světě kolem nás můžeme dovídat stále víc, očividně sílí pocit, že té záplavě událostí stále méně rozumíme. Informační hojnost není zárukou pochopení a často naopak komplikuje možnost dát době a jejím projevům nějaký smysl či chcete-li, interpretační řád. Zahlceni protichůdnými, neověřitelnými zprávami tápeme v souvislostech, a tak zjevně roste poptávka po vysvětlujících textech, protože „co se asi tak stalo“, víme hned, ale „co to znamená“, se stále častěji nedovíme vůbec. Zprávy jsou vytržené z kontextu, do twitteru se nevejde „background“, který by jednotlivou zprávu nasvítil na smysluplném pozadí. Jinými slovy, je nám stále více třeba analytické, vysvětlující žurnalistiky. Celý článek