logo Facebook
i slova jsou činy
Názory
Internet je plný hloupých žvástů, neúčinných rad a dezinformací. Autoři glos jsou názorově zcela rozdílní lidé, jejichž jediným jmenovatelem je profesní uznání.

Jak jsme v Česku začali budovat obranný val proti nepřátelskému vlivu Kremlu

30. dubna 2017 / Monitor
 V následujících řádcích jsem se rozhodl sepsat, jak jsme se s kolegy z think-tanku Evropské hodnoty v posledním roce a půl pustili do boje s nepřátelským vlivem putinovského Ruska v Česku a u našich spojenců. Vede mě k tomu poměrně jednoduchý důvod.  Myslím si, že je správné, aby byly veřejně a transparentně známy jak motivace, tak konkrétní kroky, které jsme za poslední měsíce v tomto tématu prošli. Z důvodů osobní nebo institucionální bezpečnosti a citlivosti nemohu popsat všechno, nicméně většinu našich aktivit rozvést můžu. Jsme dnes některými našimi odpůrci vykreslováni jako „naivní euroblázni“, „ultralevičáčtí cenzoři“ nebo „váleční štváči“. Nikomu jeho názor neberu, ale považuji za svou povinnost předložit informace o tom, co a proč děláme. Začněme chronologicky. Think-tank Evropské hodnoty má od svého založení roce 2005 v poslání chránit liberální demokracii. Po roce 2011 jsme začali posilovat naše analytické zázemí s jasně formulovanými názory na vybrané části evropské, zahraniční, bezpečnostní a migrační politiky, protože jsme jasně viděli, jaké problémy dělá laxní přístup k imigraci a podceňování islámského extremismu u našich západoevropských spojenců.  Neplánovali jsme, že se někdy budeme systematicky věnovat ruským aktivitám. Přesto jsme předpokládali, že se tomu čeští politici budou muset jednou věnovat a aby dokázali předejít chybám svých západoevropských kolegů, dělali jsme pro ně různé analýzy, doporučení a tréninky. Jak jsme viděli po roce 2015, nemýlili jsme se. Tato otázka vletěla na českou politickou scénu a každý parlamentní politik se tomuto tématu musel nějakým způsobem věnovat. O roli Ruska jsme detailně nepřemýšleli. Samozřejmě, že jeho potenciální hrozba byla zmíněna ve všech strategiích a koncepcích českého státu, ale pořád to nebyla hlavní otázka dne, jako například v baltských státech. Když Rusko provedlo invazi na ukrajinské území počátkem roku 2014, byli jsme překvapeni. Většinu roku 2014 jsme strávili veřejnou podporou západních sankcí jako rozumné odpovědi na ruskou agresi. Už v té době se mezi českými politiky objevovaly případy, které tvrdily, že bychom celoevropské sankce měli v zájmu sobeckého profitu podkopat. V listopadu 2014 jsme si například všimli, že český prezident v rozhovoru pro čínskou státní televizi zopakoval doslovnou lež vyrobenou Kremlem. V té době západní svět pomalu procital a začal si všímat, že nejde jen o čistě vojenské hrozby, které Ruská federace předvedla při útoku proti Ukrajině. Už na podzim 2013 (tedy ještě před ruským vpádem na ukrajinský Krym) bylo rozhodnuto o založení Centra excelence pro strategickou komunikaci (NATO STRATCOM COE), které by dostalo certifikaci NATO. Od roku 2014 začalo v Rize fungovat – jde fakticky o výzkumný institut, do kterého alianční a partnerské státy pošlou své experty, aby společně zkoumali různé aspekty dané hrozby. Zní to nudně, ale lze to také přirovnat k specializovanému ústavu, který má za úkol vymýšlet cesty, jak danou hrozbu uchopit, změřit, a jak jí čelit.

Počáteční tápání

V květnu 2015 nás naši slovenští partneři pozvali na jednu z největších světových konferencí o bezpečnosti GLOBSEC. S místním think-tankem jsme spolupořádali uzavřené jednání o informační válce Kremlu proti Západu. Za stolem seděli relativně vysoce postavení představitelé NATO, novináři z východoevropského regionu, řada nevládních analytiků, důstojníci ozbrojených sil aliančních států, poměrně široká skvadra. V té době se většina odborných debat v západním prostoru točila ohledně popisování toho, co ruská armáda udělala na Ukrajině a jakým způsobem zapojila informační operace pro podporu svých vojenských cílů při agresi proti sousednímu suverénnímu státu. Hodně debat s vojenskými a civilními experty vypadala tak, že každý popsal svůj pohled na ruské aktivity, na několika obecných věcech jsme se shodli, ale pak už vypršel čas určený pro dané jednání. Zpětně si říkám, jak moc neorganizované a roztříštěné tyto bezpečnostní diskuze byly. Pro mě osobně přišel zlom, takový okamžik částečného prozření, když tehdy na bratislavském GLOBSECu do místnosti přišel tehdejší prezident Estonska Toomas Hendrik Ilves s ochrankou a sedl si mezi diskutující vojáky, analytiky a diplomaty za kulatý stůl. Během několika málo minut nám řekl něco ve smyslu: baltské bezpečnostní složky znají Kremlem využívané taktiky už dlouho a velmi jasně a kdo z vás to nečekal, tak prostě nedával pozor.  Docela nás zpražil. Po právu. 1 Během léta 2015 jsme začali přemýšlet, co bychom mohli v oblasti obrany demokratického státu proti dezinformačním kampaním dělat. Byli jsme v  první fázi, kdy nejdříve bylo potřeba vymyslet, jak tuto hrozbu uchopit, popsat a kategorizovat. Mluvili jsme o tom s různými lidmi z médií, bezpečnostních institucí nebo z  diplomacie. Někteří si sami uvědomovali, jak silnou zbraň si Moskva vytvořila, a jak málo o tom nyní v Česku a obecně v západních zemích víme. Respektive – jak málo víme o tom, jak to rozpoznat, rozkrývat a jak této hrozbě čelit. Protože hlavním cílem ruských dezinformačních operací byla Ukrajina a snaha zmást české publikum, aby nevěděli co na jejím území Kreml provádí, dali jsme dohromady přední české a slovenské experty na toto téma a vydali jsme v předvečer výročí sovětské okupace Československa detailní přehled nejhmatatelnějších ruských lží a mýtů o Ukrajině. Tento dokument získal velký ohlas a dovolil bych si tvrdit, že to byl jeden z prvních viditelnějších kroků v boji proti systematické dezinformační kampani. Celý přehled pak otiskly Lidové noviny, což se u takto dlouhých textů moc často nestává. V říjnu 2015 jsme ještě vydali přehled relevantních analýz o dopadu protiruských sankcí, protože jsme od řady českých politiků poslouchali hrozivé predikce, jak strašně nás v Česku zruinují. Tento přehled pak také citoval Václav Moravec ve svých nedělních OVM, což nám v začátcích práce na tomto tématu udělalo radost.

Začátky

Kolektivními úvahami jsme dospěli k tomu, že je potřeba každý týden přinášet na stůl nové a nové příklady probíhajících dezinformací – tedy evidentně fakticky zkreslených tvrzení s konkrétní politickou linkou – abychom začali budovat povědomí o této hrozbě. Protože upřímně řečeno, v polovině roku 2015 se hrozbou dezinformačních kampaní nezabýval skoro nikdo. Evropští premiéři se sice v březnu 2015 shodli na Evropské radě na tom, že je to hrozba a je třeba s tím něco dělat, ale obecné povědomí v evropských a českých bezpečnostních kruzích bylo minimální. Od září 2015 začal v unijní diplomatické službě (EEAS) fungovat East STRATCOM tým. Prakticky řečeno to bylo devět lidí placených členskými státy, kteří se měli z rozhodnutí Evropské rady začít touto hrozbou zabývat. Česká republika do týmu vyslala svého experta, který rozjel vydávání produktu jménem Disinformation Review. Postupně vznikla síť zhruba 400 expertů v členských státech EU a zemích východního sousedství, kteří na týdenní bázi dodávají reporty o dezinformacích zachycených v jejich lokálních jazycích. Tento produkt se stal dost důležitým, protože každý týden bylo možné evropským politikům a diplomatům ukazovat, co se rámcově děje v které zemi z pohledu probíhajících dezinformací. Často byly vidět podobnosti – dezinformace se rozběhla z jednoho státu do dalších, nebo se jako by najednou objevily stejné interpretace ve více evropských státech (takže bylo možné začít zkoumat možnou koordinaci). Během roku 2015 jsme sledovali ruskou agresi proti Ukrajině. Na české politické scéně se prezident Zeman stal tahounem kremelské lži, že se na území Ukrajiny nevyskytují organizované ruské jednotky, protože „věří svému příteli Sergeji Lavrovovi“. Tato neskutečná lež dominovala v českém veřejném prostoru v diskuzi o ruské válce proti Ukrajině. Zvažovali jsme, co můžeme udělat. Několik našich kolegů v čele s kolegou Adamem Čechem se vrhlo do práce a v červenci 2015 vydal bruselský institut Wilfied Martens Centre for European Studies přehled námi sesbíraných příkladů techniky ruské armády, které byly prokazatelně na území Ukrajiny. V té době jsme byli jedním z prvních západních think-tanků (spolu s Atlantic Council a investigativní skupinou BellingCat), kteří předložili takto komplexní důkazní podklad. Tento paper pak například používala jako důkaz kanadská mise při NATO. Když jsme na podzim 2015 tento přehled představovali v Bruselu, vyzvali jsme k prodloužení sankcí proti ruské agresi, čehož se chytla evropská média. 3 Sám jsem na této debatě zažil zábavnou situaci. Představitelka ruské ambasády po prezentaci našeho přehledu vystoupila v diskuzi a intenzivně si stěžovala, proč nesedí na panelu, když tam je například místopředsedkyně zahraničního výboru ukrajinského parlamentu. Řekl jsem jí, že bohužel, když systematicky a opakovaně lžete, tak ztratíte místo u diskuzního stolu ve slušné společnosti. Byl to spíše takový reflex, nicméně bylo zajímavé vidět, jak představitel české nevládní organizace může na plně oficiálním a mediálně dobře pokrytém fóru uzemnit představitele údajně mocného Ruska. Od té doby jsem si na podobné konfrontace zvykl, ale tato první mi utkvěla v paměti. Na podzim 2015 nám začalo být jasné, že tato hrozba tu není jen na pár měsíců, ale trvale. Takže jsme začali dávat dohromady tým, který jsme pojmenovali program Kremlin Watch. Snažili jsme se nakombinovat několik typů expertízy – přidal se k nám expert na online bezpečnost a zkušený investigativní aktivista Roman Máca, jedna z nejzkušenějších českých ukrajinistek Lenka Víchová, nebo se během roku 2016 připojila Johana Grohová, dlouholetá novinářka a tisková mluvčí tří českých ministrů zahraničí. Skupinu jsme složili z mladých zapálených lidí, s kterými jsme se rozhodli začít na týdenní bázi monitorovat obsah těch nejkřiklavějších konspiračních, dezinformačních a manipulativních webů v českém informačním prostoru. Začalo to velmi jednoduše – reportovali jsme každý týden soubor dezinformací z českého mediálního prostoru (většinou v té době byly o Ukrajině) a bylo nám líto to jenom odeslat do EEAS (do East STRATCOM týmu – specializovaného týmu unijního diplomatického sboru),tak jsme to začali na týdenní bázi vydávat. Dnes tento Kremlin Watch Monitor pravidelně dostává několik tisíc novinářů, politiků a jejich poradců a představitelů bezpečnostních a zpravodajských institucí. Během podzimu 2015 se na nás začali obracet představitelé různých bezpečnostních a zpravodajských institucí. Kvůli citlivosti nemůžu být konkrétnější, ale zajímalo je, co a proč zkoumáme, jak vnímáme jednotlivé hrozby a co by s tím státní bezpečnostní aparát měl dělat. Ještě na podzim 2015 jsme uspořádali konferenci k bezpečnostním hrozbám, kde k našemu pozitivnímu překvapení ministr obrany Martin Stropnický mluvil o těchto hrozbách velmi důrazně a jasně.

První investigace 

Od počátku roku 2016 se to rozjelo. Na jedné akci na českém ministerstvu zahraničí jsem se během diskuze docela živě pohádal s jedním akademikem, který tvrdil, že „s propagandou nejde nic dělat“, protože cokoliv by se v té oblasti dělalo, by byla „stejná propaganda“. To v žádném případě není pravda. Reálné zkušenosti z Ukrajiny či pobaltských států to ukazují. Samozřejmě, že je třeba pečlivě vážit, co přesně proti nepřátelskému vlivu budeme dělat, ale dát ruce vzhůru a tvrdit, že nejde dělat nic, je těžký alibismus. Po této diskuzi za mnou přišel šéf německé akademie bezpečnostních složek (BAKS) a zeptal se, jestli bych pro ně nechtěl sepsat ta doporučení, jak postavit specializované státní týmy pro boj se závažnými dezinformačními operacemi. Německé bezpečnostní složky tehdy žily nedávným případem Lisa, kdy se ruský vliv v kombinaci s dezinformacemi přetavil až do mezinárodní roztržky s deseti tisíci německých Rusů demonstrujícími v německých městech na základě zmanipulovaného příběhu. Za několik měsíců pak tato německá vládní instituce vydala tento přehled konkrétních doporučení. Až po delší době jsem zjistil, o jak důležitou věc šlo – na můj text se začali odvolávat další lidé z bezpečnostních institucí dalších evropských států, razítko této seriózní německé federální instituce tomu evidentně také dodalo váhu.  Díky tomu nám došlo, že je nejen důležité popisovat a rozkrývat samotnou hrozbu dezinformací, ale je i  nutné pracovat na možnostech protiopatření, které jednotlivé demokratické státy mohou začít přijímat. Během jara mi došlo, že se fakticky musí stát dvě věci. Zaprvé, že se podaří probudit bezpečností a politickou komunitu a vysvětlit jí, že tato hrozba (dezinformační operace a vlivové operace Ruské federace) je reálná, urgentní a doposud strašlivě podceňovaná. A zadruhé, když už dojde k probuzení a pochopení, o jak vážnou hrozbu jde, mít návrhy kroků, které by měly být udělány. Na tom jsme začali na jaře pracovat. Naši lidé každý týden četli nejzajímavější studie ze západního světa na toto téma, jejich krátká shrnutí jsme začali vydávat v každotýdenním Kremlin Watch Monitoru. To je produkt, který si oblíbilo několik tisíc převážně západoevropských a amerických expertů z vládních institucí, médií a think-tanků. Řekli jsme si, že by bylo škoda si nechávat zajímavé studie, dobré články a důležité novinky jen pro sebe, tak jsme začali vydávat týdenní přehled. Vypadá takto a je zdarma k dispozici pro každého, kdo si ho přeje dostávat. Úvodem roku jsme sehráli roli v kauze „hnědá bunda“, kdy konkrétní konspirační weby vytvořily na jaře 2016 dojem, že stát řídil pro- i proti-migrační demonstrace v Praze. Původ této cíleně vytvořené dezinformace zmapoval a dohledal náš analytik Roman Máca. Vládní zprávy se tomuto tématu také začaly věnovat: „Řada těchto alternativních sdělovacích prostředků se účelově uchylovala k prokazatelným dezinformacím a konspiračním teoriím. Alternativní média se vyznačovala neuváděním zdrojů informací. Při prokázání nepravdivosti některých tvrzení se obvykle ani nepokoušela o další vysvětlení. Obvykle pro ně bylo dostačující vypuštění zprávy na veřejnost.“ To byly první povzbudivé zprávy. České bezpečnostní instituce toto téma začaly nejenom vnímat, ale i veřejně popisovat. 2 Další kroky následovaly. Při týdenním monitorování dezinformačních webů jsme si všimli, že jsou jimi přebírány texty prozápadních politiků za účelem vytvořit dojem, že tyto konspirační weby jsou seriózní. Tentokrát šlo o PrvniZpravy.cz. Upozornili jsme na to, přičemž KDU-ČSL přijala takový postup, že se texty pod jmény jejích politiků na tomto konspiračním serveru již neobjevují. Ostatní strany na to dále kašlaly, což nás sice mrzelo, ale za dobrý krok jsme považovali alespoň to, že jedna demokratická partaj to zvala do rukou a sám vicepremiér dohlédl na to, aby se to už neopakovalo. Malý krok, ale dobrým směrem. Také jsme si všimli toho, jak moc v českém veřejném prostoru chybí proaktivní watchdog – hlídací pes s konkrétní expertízou, který se bude věnovat kauzám, na které média nemají čas, znalosti, nebo v reálném čase nestihnou pochopit, jak je daná věc důležitá. K tomu tu mají být nevládní organizace, které se danou agendou zabývají a dokáží na danou věc upozornit. Jak poslanci KSČM na východě Ukrajiny pravdu hledalise jmenoval náš text, kdy jsme sledovali cestu komunistických poslanců na Ruskem okupované území Ukrajiny, kde říkali místním takzvaným médiím pekelné věci. Byli také prezentováni jako oficiální návštěva z českého Parlamentu, což vůbec nebyla pravda. Všimli jsme si toho a upozornili na to česká média. Podobným případem byla situace, kdy nový ředitel Českého rozhlasu zasedl v porotě s českými konspirátory a nikomu to jako by nevadilo. Chvíli jsme zvažovali, zdali do toho máme jít. Věděli jsme, že pak naštveme dost lidí v Českém rozhlase. Nakonec jsme se rozhodli, že musíme na tuto kauzu upozornit, protože je to nejzávažnější případ infiltrace konspirátorů mezi česká seriózní média. Vznikl tak text „Ředitel Českého rozhlasu spoluhráčem českých konspirátorů“, kde jsme detailně vysvětlili, proč šlo o špatný krok ředitele této významné instituce české žurnalistiky. Dost médií se o to začalo zajímat a hodně novinářů si uvědomilo, o co vlastně jde. Viděli jsme, jaký hokej mají česká média při reportování o dění na Ukrajině. Ruská dezinformační kampaň úspěšně rozmlžila jednotlivé pojmy. Požádali jsme tedy přední české odborníky na východoevropská studia, aby dohromady sepsali autoritativní terminologický slovník, jak čemu říkat. Co tedy je agrese, co je to anexe, a co je a není občanská válka. V Poslanecké sněmovně jsme pak představili text s názvem „Krátká chronologie ruské agrese na Ukrajině aneb jak co přesně nazývat. Na Facebooku jsme si všimli velmi úspěšné kampaně s více než 50 000 fanoušky s názvem We Are Here At Home.com, která silně manipuluje se svými fanoušky. Naši lidé se do ní ponořili, a nakonec vydali detailní analýzu toho, jak funguje a jak přesně do dezinformací o migraci vsouvá pro-kremelská sdělení. Bylo nám jasné, že by bylo potřeba, aby se do tohoto tématu pustily i akademické instituce. Mluvili jsme o tom delší dobu s lidmi z brněnské politologie, kteří si nadesignovali vlastní výzkum a pak ho s naší podporou představili novinářům. Šlo o výborný výzkum manipulativních technik, který se věnoval webům Parlamentni listy, Sputnik, AC24 a SvetKolemNas. Dodnes jde podle mojí znalosti o jediný známý empirický výzkum těchto webů, který by pečlivě zkoumal jejich obsah a porovnával ho mezi sebou. Koncem jara jsme si také všimli velmi dlouhé stížnosti na informování České televize o Ukrajině. Prošli jsme si jí a našli řadu obvyklých chyb, které jsme vydali v samostatném reportu Hodnocení stížnosti na zpravodajství České televize o Ukrajině. Od té doby se změnilo to, že je znám autor dané stížnosti, její struktura však zůstala stejná. I na základě našeho hodnocení pak Rada ČT jako regulátor tuto stížnost nepřijala.

První střípky obranného valu

Jak jsme se prohrabávali dezinformační scénou a skupinami přátel Putina, bylo nám jasné, že nestačí jenom poukazovat na největší úlety a konspirace, ale že je třeba z této věci udělat pořádné politické téma. Začali jsme o něm mluvit s politiky českých demokratických stran. Naše přehledy a doporučení začali číst lidé jako předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel, komisařka Věra Jourová, nebo se nám dařilo dostat naše výstupy na stoly ministrů, náměstků a ředitelů důležitých bezpečnostních odborů. Když úvodem května 2016 ministr vnitra spolu s premiérem ve Sněmovně oznámili založení Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH), měli jsme ohromnou radost. Jenom pro ujasnění – jde o státní instituci, my jako nevládní organizace zůstáváme „venku“ – tedy dále budeme briefovat různé státní instituce, ale CTHH nikterak neovládáme a neřídíme, či cokoliv dalšího co tvrdí různí konspirátoři od Aeronetu po Pražský hrad. Založení specializovaných týmů jsme doporučovali a teď se to konečně začalo dít. V červnu 2016 jsme v Senátu představili „Doporučení pro budoucí českou strategii proti systematickým dezinformačním operacím cizích mocností“ (a navazující manuál Šest praktických kroků, jak ubránit českou demokracii před bažinou konspirátorů). Následně jsme v Evropském parlamentu zveřejnili komplexní návrh padesátibodové strategie. To byl mimochodem asi nejnáročnější dokument, který jsem kdy dělal. Celé jaro jsem na různých konferencích poslouchal různé návrhy na správný postup proti této hrozbě – hodně věcí se opakovalo, občas se lidé točili okolo blbých nápadů. Na jedné z nich jsem si uvědomil, že nemůžu být jen nespokojený s úrovní debaty o protiopatřeních, ale že je potřeba navrhnout, co by se mělo dělat. Tak jsem strávil dlouhé týdny čtením, konzultacemi s nakonec zhruba třiceti evropskými experty z think-tanků, bezpečnostních institucí a zpravodajských služeb.  Výsledkem je již zmiňovaný seznam navrhovaných kroků, rozdělených do čtyř oblastí na třech úrovních (EU/NATO, úroveň národní vlády, úroveň občanské společnosti). Tento papír byl následně naší vstupenkou pro mnoho dalších cest. Během roku 2016 jsme byli pozváni na konzultace do čtrnácti států.  Naše texty začal tisknout jeden z nejvlivnějších amerických think-tanků Atlantic Council. Během podzimu jsem byl pozván, abych dělal briefingy na britském ministerstvu zahraničí, polském ministerstvu obrany a německém ministerstvu zahraničí. Otevřel se nám kus nového světa. Během léta jsme dodělali několik rozsáhlejších přehledů, kterými jsme dokončili zevrubné zmapování české scény. S Ondřejem Kundrou z Respektu jsme představili Schéma fungování nástrojů vlivu Ruské federace v ČR, náš tým vydal přehled zvaný Fungování českých dezinformačních webů. S ním jsme spojili další přehled nazvaný Manipulační techniky dezinformačních webů.  Bylo nám jasné, že to samozřejmě bude trnem v oku řady zájmových skupin, ale nakonec jsme si řekli, že to – s vědomím nedokonalosti – nakonec vydáme. Inspiroval nás úspěšný slovenský projekt Konspiratori.sk, který se toho také nebál. Odvedli jsme hodně práce při mapování vlastnických a finančních struktur jednotlivých projektů na dezinformační scéně, stejně jako jsme popsali jejich propojení a styl fungování. 4 V září jsme ještě přidali Výkladový slovník pojmů souvisejících s dezinformačními kampaněmi, protože jsme viděli, jak to lidé ve veřejné debatě míchají. Také jsme v rámci projektu GLOBSEC Trends ve spolupráci středoevropských zemí vydali porovnání sociologických dat o podpoře jednotlivých dezinformací a dezinformačních projektů. V Česku to pro nás měřila agentura STEM během června. Až zpětně nám došlo, že jsme tento výstup chybně pojmenovali „Dopady dezinformačních operací v České republice“. Byli jsme na to během podzimu správně upozorněni kolegy z brněnské politologie, že skutečně o přesné měření dopadů nejde. Ona sociologická data ukazují míru podpory pro jednotlivá tvrzení (propagovaná pro-kremelskou dezinformační kampaní), nikoliv přesný dopad, který lze metodologicky těžko změřit. V tom jsme se zmýlili. Samotná data jsou někdy až dost děsívá – například čtvrtina populace více věří projektům jako je AC24, než například Hospodářským novinám či deníku Právo (což byly příklady, které jsme lidem uváděli během testování sociologickým šetřením). Z průběžného zkoumání jsme již měli poměrně přehledný obrázek české scény. V prosinci jsme to v jednom našem dokumentu shrnuli takto:
  • ČR geograficky nesdílí pozemní hranici s Ruskou federací. V současné době je operace Ruské federace pozemního vojenského charakteru na území ČR méně pravděpodobná než například v pobaltských státech. Tento fakt ovlivňuje vnitrostátní koordinaci, tedy to, které orgány budou vykonávat které aktivity.
  • Za dominantní nástroje dezinformačních operací proti zájmům ČR lze považovat politické spojence Ruské federace a dezinformační projekty, převážně v kybernetickém prostoru.
  • Role vlivu Ruské federace na českou extremistickou scénu se meziročně zvyšuje, je možné očekávat vývoj směrem ke stavu na Slovensku. Dochází ke vzniku a aktivitě paramilitárních skupin s extremistickými tendencemi, které mohou být hrozbou pro vnitřní bezpečnost ČR.
  • ČR je už dnes terčem vlivových operací subjektů navázaných na Ruskou federaci, při nichž má ČR sehrát roli vhodné platformy pro reprezentaci zahraničně-politických zájmů RF uvnitř EU a NATO (například snaha o otevření tzv. konzulátu tzv. Doněcké lidové republiky v roce 2016).
  • Velikost diplomatického zastoupení Ruské federace v ČR je dle BIS „velmi disproporční“ a „značná část ruských zpravodajských důstojníků působila pod diplomatickým krytím ruské diplomatické mise“, přičemž jejich nedeklarování podle kontrarozvědky „jednoznačně implikuje činnost, která ohrožuje bezpečnost a jiné oprávněné zájmy České republiky“.
  • Ruská komunita v ČR je v porovnání se situací jiných států relativně poklidná a hrozba fyzické agresivní akce od ní v současné době spíše nehrozí. To je odlišná situace od pobaltského regionu.
  • Značná část dezinformačních aktivit sloužících zájmům Ruské federace je dnes vykonávána domácími aktéry.

První zárodky sebeobrany demokracie

Během podzimu začalo být pomalu jasné, že se český stát bude této hrozbě bránit. Minimálně na vnímání této hrozby už existovala shoda mezi českými silovými ministry: „Nemám pochyb o tom, že Rusko nachází cesty, jak financovat [nacionalistickou a euroskeptickou pravici],“ řekl pro FT ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek. „Audit [národní bezpečnosti] nám už teď odhalil, že je nutné, aby stát měl centrum, které bude komplexně monitorovat teroristické a hybridní hrozby i tzv. propagandu cizí moci,prohlásil ministr vnitra Milan Chovanec. „Ruská strana [do propagandy] investuje opravdu obrovité finanční prostředky a já myslím, že je to patrné komukoliv, kdo se pohybuje i v naší republice v tom prostoru,“ tvrdil pro Radiožurnál ministr obrany Martin Stropnický. Když na podzim vydala české kontrarozvědka BIS pod novým ředitelem Michalem Koudelkou svou výroční zprávu za rok 2015, byl na ní patrný posun k tomu, po čem jsme dlouho volali. Tedy po větší explicitnosti a transparentnosti popisovaných hrozeb, aby to veřejnost dostala černé na bílém i od zpravodajské služby. Aby to bylo dobře uchopitelné pro naše politiky, začali jsme pracovat na zpřehledňování. Pro jeden náš podklad v prosinci jsme porovnali kontrarozvědkou popisované nepřátelské aktivity Ruské federace s hlavními zájmy našeho státu, jak je popisuje platná Bezpečnostní strategie:
Zájem České republiky dle Bezpečnostní strategie ČR 2015 Typ zájmu dle Bezpečnostní strategie ČR 2015 Typ aktivit nepřátelsky jednajících proti zájmu ČR dle výroční zprávy BIS za rok 2015
Politická nezávislost ČR Životní zájem ČR „Cílem ruského informačního působení v českém prostoru bylo (…) ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“); vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit).“  
Posilování soudržnosti a efektivnosti NATO a EU a zachování funkční a věrohodné transatlantické vazby Strategický zájem ČR Cílem ruského informačního působení v českém prostoru bylo (…) narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem).“  
Podpora mezinárodní stability prostřednictvím spolupráce s partnerskými zeměmi Strategický zájem ČR Cílem ruského informačního působení v českém prostoru bylo (…) poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).“  
Zajištění kybernetické bezpečnosti a obrany ČR Strategický zájem ČR V oblasti státem řízené či podporované kybernetické špionáže představují nejzávažnější hrozby pro ČR Ruská federace a Čínská lidová republika.“  
Výsledek je jasný. To, co náš stát považuje za zásadní (tedy životní a strategické zájmy ČR), na to ruské aktivity přímo útočí. Abychom to ještě zkonkretizovali, připravili jsme následující zjednodušený přehled:
Typ hrozby proti zájmům ČR Empirický příklad Možná budoucí projekce
Dezinformační a vlivové operace či kampaně směřující k manipulaci české veřejnosti   Kauza „hnědá bunda“. Konspirace „červená karta řízena USA“. Možné masové dezinformační kampaně proti jednotlivým politickým entitám.
Dezinformační a vlivové operace se zahraničně-politickými cíli   Otevření tzv. konzulátu samozvané „Doněcké lidové republiky“ v Ostravě. Využití ČR jako platformy pro ruské zahraničně-politické zájmy například pořádáním konference Dialog civilizací v Praze, nebo jednání extremistických sil v ČR.
Vliv cizí moci na domácí extremistickou scénu, se zřetelem na paramilitární skupiny Napojení bývalých instruktorů ruských speciálních sil Spetsnaz na skupinu Slovenští branci Možné snahy o finanční, materiální, či tréninkovou podporu českých paramilitárních skupin ze strany ruských nebo proxy-ruských entit.
Kyberhrozby Kyberútoky na americkou Demokratickou stranu nebo německý Bundestag. Útoky na kandidáty proti Ruskou federací preferovaným politickým spojencům.
Špionáž a vlivové operace proti politickým a bezpečnostním institucím ČR Česká kauza agenta Rachardža. Známé ruské zpravodajské operace na polském MO, nizozemském MZV, nebo v estonských zpravodajských službách. Snahy o penetraci českých institucí s cílem získat citlivé informace o slabinách politických a bezpečnostních špiček pro budoucí použití jejich oponenty, kteří mají k Ruské federaci bližší vztah. Útoky na měkké cíle.
Během podzimu se také začalo dít to, že Česká republika mezi spojenci začala být vnímána jako stát, který si uvědomil riziko vlivu Kremlu a začal proti němu vědomě bojovat. Pomohlo tomu vládní oznámení budování Centra proti terorismu a hybridním hrozbám. Vládní představitelé tak začali být zváni k přednáškám o hrozbě dezinformačních operací do institucí jako je švédský institut SIPRI. Česko začalo být oceňováno na chodbách NATO jako spojenec, který proti této hrozbě začal něco solidního dělat. V září 2016 byl do NATO Centra excelence pro strategickou komunikaci vyslán český zástupce, z čehož jsme měli velkou radost. Snažili jsme se na to tlačit celé jaro, otravovali jsme s tím vládní představitele, až se to nakonec stalo. Během podzimu jsme byli citováni v řadě největších mezinárodních médií – od New York Times, přes německé noviny Frankfurter Allgemeine, či německý deník Bild. Dohromady jsem napočítal, že jsem o tomto tématu a situaci ve střední Evropě briefoval zhruba třicet novinářů od australských novin po finský deník, ten zájem je obrovský. S ním je spojen i protitlak, což jsou řady výhružek, některé se kvalifikují i na §353 Nebezpečné vyhrožování – když nám někdo vyhrožuje fyzickou likvidací. Takových případů je docela dost a některé z nich předáváme policii. S tím je spojen jeden z incidentů, který se nám stal. V srpnu jsme na základě informací z otevřených zdrojů v jednom našem přehledu jmenovali konkrétní osobu: „Vybrané části ruské komunity se mohou účastnit práce nevládních aktérů jednajících v zájmu Kremlu. Konkrétním případem jsou aktivity podnikatele Ivana Sokolova, který se podle svých slov účastní aktivit “Institutu slovanských strategických studií”.“ Pan Ivan Sokolov z „Institutu slovanských strategických studií“ (což je netransparentní organizace provádějící aktivity plně podporující aktivity putinovského Ruska) nám dne 22. září 2016 vtrhl do kanceláře, hlasitě se dožadoval kontaktu se mnou (byl jsem v té době v Londýně) a pak vyhrožoval našim kolegům, že si na nás posvítí, což mi následně sdělil i telefonicky. Člověk si na to zvykne, ale chce to trénink. Během podzimu jsme zvládli ještě jednu velkou věc. Když jsme na jaře viděli, že se na české vládní úrovni chystá tvorba specializovaného týmu, tak jsme si říkali, že by dávalo smysl jim do Prahy přivézt jejich protějšky z ostatních aliančních a partnerských států. Tak jsme to udělali. V polovině října jsme za podpory řady partnerů uspořádali STRATCOM SUMMIT, což se nakonec ukázalo jako celoevropskynejvětší letošní akce specificky zaměřená na toto téma. Přivezli jsme na 200 odborníků z 15 států, včetně šéfů specializovaných týmů strategické komunikace v NATO, EU a státech od Litvy, přes Finsko po německý Bundeswehr. Na uzavřených jednáních si čeští specialisté probrali se svými partnery své plány a postupy, v hlavním sále se střídaly evropské špičky od generála Petra Pavla po Edwarda Lucase. Velkou radost jsem měl z toho, že naše doporučení přebírali důležití lidé v různých bezpečnostních institucích, ale také z toho, že jsme z Prahy na několik dní udělali evropské centrum přemýšlení o dalším postupu vůči této hrozbě. Hodně našich spojenců s radostným údivem zjišťuje, že Česko v této oblasti má docela jasno a dělá konkrétní kroky, což upřímně s naší povětšinou pesimistickou a reaktivní pozicí na většinu mezinárodních záležitostí považuji za skoro zázrak. Poslední důležitý krok roku 2016 byl kulatý stůl vládního Národního konventu o EU, pro který jsme počátkem prosince připravovali podklady a moderovali diskuzi českých vládních a nevládních odborníků. Seděl jsem tam a poslouchal představitele jednotlivých bezpečnostních institucí a složek ČR, jak popisovali, jak vnímají tuto hrozbu a co s ní plánují jejich instituce dělat. Cítil jsem ohromnou satisfakci. Téměř všichni popisovali – svými slovy a ze svých úhlů pohledu – tuto hrozbu jasně a zřetelně, nikdo z představitelů klíčových státních orgánů nezpochybňoval, že by šlo o vážnou hrozbu a jen se diskutovaly konkrétní kroky. To je neskutečný posun, počátkem roku vůbec neexistovala shoda na tom, že toto téma je vážné a stát by se mu měl věnovat. Může se stát cokoliv, nicméně již dnes existují desítky bezpečnostních expertů ve službách státu, zapálených akademiků, novinářů či zodpovědnějších politiků, kteří sdílí pochopení, o jak vážnou hrozbu jde. Nepřátelský vliv Ruské federace a hrozbu dezinformačních operací se podařilo prosadit na českou veřejnou, politickou ale zejména vládní agendu a já jsem vděčný, že jsme k tomu s think-tankem Evropské hodnoty mohli přispět. Do roku 2017 vstupuji s dobrým pocitem, že naše snaha má smysl.   autor: Jakub Janda je vedoucím programu Kremlin Watch a zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty
Celý článek

Piráti s výhradami podporují návrh novely zákona o České televizi a Českém Rozhlasu

28. dubna 2017 / Monitor
Pirátská strana považuje připravovanou novelu zákona o České televizi a Českém rozhlasu za krok správným směrem, neboť každá změna současného neudržitelného stavu je žádoucí. Dnes jsou média zcela ovládána vládnoucí garniturou, což je dáno nedostatečnou kontrolou a špatným řízením, vyplývajícím ze současného zákona. Piráti považují vliv politiků na média za problém, který je nutné urychleně řešit a vrátit tak veřejnoprávním médiím jejich nezávislost a důvěryhodnost. Jedině takové sdělovací prostředky veřejné služby podporují demokracii a jsou obranou proti dezinformacím. Návrh novely zákona připravila skupina poslanců v čele s Martinem Komárkem (ANO) a ještě není v prvním čtení. Cílem je změna dosavadní praxe, kde veřejnoprávní média řídí a kontrolují mediální rady, jejichž obsazení odpovídá aktuálnímu složení Poslanecké sněmovny dle zásady "vítěz bere vše". Piráti plně podporují snahu změnit tento stav. Vítají i neutrální stanovisko vlády, některé vládní výhrady považují za oprávněné, jiné spíše za obstrukční. V každém případě by nebylo žádoucí, aby zákon neprošel kvůli dílčím neshodám. Náprava současného stavu je prioritou. Za ohnisko možných problémů považují Piráti klíč k obsazování mediálních rad. Prosazují vizi, že organizace, které vysílají své zástupce do rad, musí být doplněny zástupci napříč politickým spektrem. Každá politická strana, která by v posledních volbách do Poslanecké sněmovny získala více než 3 % hlasů, by v Radě měla jednoho zástupce. Toto kritérium je jasné a spravedlivé a brání různým zákulisním dohodám. Politické strany, které dosáhnou této hranice, dostávají od státu příspěvek na svou činnost, mohou proto ze svého středu vybrat dostatečně odborně erudovanou osobu, která si průběžně zvyšuje svou kvalifikaci i za možného přispění své strany. Teprve zbytek rady by tvořili zástupci nepolitických organizací s dlouhou tradicí a dobrou pověstí. V této věci spolu pirátský i poslanecký návrh korespondují. Je pak již jen technikálií, zdali bude mandát v radě vázán na osobu, nebo na organizaci, která ji vyslala. Jedna z vládních námitek proti návrhu zákona spočívala právě v takové maličkosti, která může být, stejně jako i mnohé další, vyřešena podzákonnou normou. Hlavní změny, které zavádí novela zákona o ČT a ČRo v souladu s postojem Pirátů: - Posílení kontrolní funkce rady vůči médiu, zejména finančních toků z veřejných peněz. - Výrazné zmenšení vlivu momentálně vládnoucích politiků na činnost médií. - Zvýšení důvěryhodnosti médií v očích široké veřejnosti. - Místo v Radě přestane být "trafikou" s platem 48 tisíc za 3 hodiny práce měsíčně, ale stane se prestižním postem pro osobnosti, které mají zájem zlepšit úroveň médií veřejné služby. Piráti se značným znepokojením vnímají nedostatky současné legislativy, které vedou k zásadním vadám fungování médií veřejné služby: - Netransparentní finanční toky a nehospodárné využití peněz koncesionářů. - Neobjektivní zpravodajství vycházející vstříc vládnoucí garnituře. - Nemožnost objektivní kontroly, rady nemohou zadávat odborné a nezávislé analýzy vysílání. - Koncesionářské poplatky jsou zcela asociální formou daně z hlavy. Roman Kučera, garant pro svobodu projevu, vysvětluje problém legislativy veřejnoprávních médií: "Současný zákon je zastaralý a vznikal v době porevolučního nadšení, proto je napsán značně naivně. Myšlenka byla taková, že libovolné občanské spolky vyšlou kandidáty do rady a poslanci pak dvoukolovou volbou vyberou definitivní sestavu osobností. Velmi brzy to vedlo k tomu, že politici se už předem dohodli, koho tam chtějí mít, a pro toho potom vybrali nějaký spolek, za který jejich člověk naoko kandiduje. Ostatní spolky a kandidáti pak jen tvoří smutnou stafáž celého divadla, nemají šanci. Takto to dnes funguje. Jakákoliv změna má dnes šanci zlepšit tento marasmus." Piráti podporují poslaneckou novelu zákona o České televizi a Českém Rozhlasu, ačkoliv sami mají připravený lepší návrh. Podle něj bychom zajistili rovnoměrné a spravedlivé zastoupení politických i filosofických proudů ve společnosti, změnili bychom financování pomocí rozpočtového určení daní a zrušili bychom koncesionářské poplatky. Celý článek

Jak šel čas televizního světa jedniček a nul…

24. dubna 2017 / Zdeněk Duspiva
Celý proces televizní digitalizace je celkem bohatě zachycen na mnoha místech na webu, v televizních a rozhlasových archívech a v dalších záznamech i řadě knih. Některé texty od renomovaných autorů, kteří sice využili finanční granty, ale občas řadu důležitých kroků vynechali nebo je z kapacitních důvodů do memoárů nedostali. Jindy zase autoři bez ostychu pojmenovali někdejší klíčové Ministerstvo informatiky rovnou na Ministerstvo informací, ale to spíše jen jako perlička… Za sebe bych rád připomněl některé významné i zajímavé věci z již téměř historických událostí. Před startem… Jedním ze základních dokumentů, který byl přijat v souvislosti ve prospěch digitalizace, je dohoda zemí CEPT v Chesteru 1997 obsahující základní kmitočtový plán pro zemské digitální vysílání. Česká republika jako člen CEPT se podpisem této mezinárodní dohody přihlásila k aktivitám, které následně umožnily najít cestu k přechodu na zemské digitální vysílání. Již v roce 1999 bylo v ČR spuštěno experimentální vysílání v systému DVB-T v oblasti Prahy a později i v Brně. V roce 2000 vznikla při Radě pro rozhlasové a televizní vysílání meziresortní pracovní skupina pro digitální vysílání. Výsledkem její práce byla Koncepce přechodu na digitální vysílání, která byla projednána Stálou komisí pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny dne 8. března 2001. Dne 4. července 2001 nabyl účinnosti zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tento předpis harmonizoval právní úpravu v této oblasti s právem ES, ale digitalizaci jako takové se nevěnoval. V červenci 2001 pak vláda projednala „Koncepci přechodu na digitální rozhlasové a televizní vysílání v České republice“, kterou zpracovalo Ministerstvo dopravy a spojů spolu s Ministerstvem kultury na základě usnesení vlády č. 7 z 5. ledna 2000. Tento materiál předpokládal novelizaci mediálního zákona. Z důvodu neshody na závěrech připomínkového řízení však byla příprava této novely přerušena. V roce 2003 vláda svým usnesením č.159 uložila Ministerstvu informatiky spolu s Ministerstvem kultury předložit aktualizaci Koncepce přechodu na digitální rozhlasové a televizní vysílání, ve které by byly zohledněny změny, ke kterým od doby zpracování původní koncepce došlo. Materiál nazvaný Koncepce zahájení digitálního televizního vysílání v České republice pro roky 2004 až 2006 vláda projednala 28. dubna 2004. Vláda tak vyslovila souhlas se zahájením řádného digitálního televizního vysílání v období let 2004 až 2006. Český telekomunikační úřad) vydal 15. července 2004 povolení k využívání rádiových kmitočtů na 3 přechodné digitální sítě (A, B a C) 3 držitelům telekomunikačních licencí (České Radiokomunikace a.s., Czech Digital Group a.s., ČESKÝ TELECOM, a.s.). RRTV pak na konci roku 2004 vyhlásila licenční řízení pro zemské digitální televizní vysílání na pozice v přechodných sítích B a C. Dne 1. května 2005 nabyl účinnosti zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen „ZEK“). Vládní návrh tohoto zákona obsahoval i novelu zákona o RTV zaměřenou na digitální vysílání. Tato část návrhu však byla v průběhu projednávání v Parlamentu vypuštěna. Vláda proto v lednu 2005 předložila návrh zákona, kterým se mění mediální zákon samostatně. Základ byl pak použit pro tzv. „poslaneckou iniciativu“ kvůli snaze o zrychlení schvalovací procedury (marně...). Na podzim roku 2005 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání doplnila licence stávajícím provozovatelům celoplošného televizního vysílání o možnost vysílat digitálně v Praze, Brně a Ostravě. ČTÚ vyhradil České televizi rádiové kmitočty umožňující provozování vysílání v rozsahu stanoveném v § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi. Dne 21. října 2005 bylo v síti A zahájeno řádné zemské digitální vysílání s nabídkou tří programů ČT, programu televize Nova a pěti programů Českého rozhlasu. Novela mediálního zákona …  Vláda předložila sněmovně návrh zákona 26. 1. 2005. Ten byl později poslanci upravován a měněn, aby nakonec prošel komplikovaným projednávání a poměrně nepřehledným až chaotickým finálním hlasováním.  Výsledný text zákona pak byl kompromisem, který nebyl plně funkční… Procedura je zde (tisk 885). Samotné hlasování o stovkách dílčích změn ve formě poslaneckých návrhů a jejich vzájemných kolizích dospělo do stavu, kdy bylo nutné vyčkat několik dní až  parlamentní legislativci sestaví konečné znění. Některá ustanovení vypadla a tak například zákaz neslušných slov ve vysílání prošel, ale sankce za jeho porušení při hlasovacím maratonu nakonec vypadly… Samotný proces digitalizace nakonec tak i přes velké a dlouhé taktizování, souboje a diskuze nebyl legislativně dořešen, když přijatý zákon například obsahoval 90 denní lhůtu pro přihlášení se k technickému plánu, který ale nemohl do té doby být dokončen (TPP byl přijat až 28. prosince 2006). Čl. II Přechodná ustanovení
  1. Provozovateli celoplošného televizního vysílání s licencí opravňující k zemskému analogovému vysílání programu, jemuž byla rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) licence rozšířena o právo vysílat tento program i digitálně,
  2. a)  který do 180 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o rozšíření licence zahájí digitální vysílání tohoto programu prostřednictvím sítě zemských rádiových vysílacích zařízení, a
  3. b) který do 90 dnů ode dne účinnosti tohoto zákona doručí Radě písemné prohlášení obsahující souhlas s prováděním změn v souboru technických parametrů vysílání stanoveném v licenci v souladu s Technickým plánem přechodu a závazek ukončit analogové vysílání v termínu stanoveném Technickým plánem přechodu,vznikne právo na udělení licence k zemskému digitálnímu celoplošnému vysílání dalšího programu, včetně služeb přímo souvisejících s tímto programem.
Zákon byl vyhlášen 31. 5. 2006 ve Sbírce zákonů v částce 76 pod číslem 235/2006 Sb. Komplexní řešení včetně legislativního rámce pak přišlo až v novém volebním období a přijetím nového digitálního zákona - ve shodě všech zainteresovaných, doprovozené příslušnými podzákonnými a dalšími inovovanými předpisy… Koncepce rozvoje digitálního televizního vysílání v České republice Ministerstvo informatiky ve spolupráci s Ministerstvem kultury připravilo dokument Koncepce rozvoje digitálního televizního vysílání v České republice, jehož cílem bylo urychlit přechod ze zemského analogového na zemské digitální televizní vysílání a časově vymezit jednotlivé fáze tohoto přechodu, stanovit podmínky úplného vypnutí zemského analogového TV vysílání a určit úlohu státu v celém procesu. Koncepci schválila vláda dne 15. 3. 2006. První TPP jako slepá ulička... V souladu s Koncepcí rozvoje digitálního vysílání v České republice Český telekomunikační úřad dne 28. prosince 2006 vydal Technický plán přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání (TPP) jako tzv. opatření obecné povahy (pdf, 339 kB). Další díl vzpomínek bude věnován vzniku Národní koordinační skupiny pro digitální vysílání a přípravám komplexní legislativní úpravy i dalším krokům.   Celý článek

Úroveň mediální gramotnosti ve vztahu k novým komunikačním technologiím

21. dubna 2017 / Monitor
Podle § 6 odst. 1 písm. i) zákona o Rozhlasovém a televizním vysílání je Rada v rámci každoroční výroční zprávy povinna zveřejňovat „informaci o úrovni mediální gramotnosti ve vztahu k novým komunikačním technologiím". Zde je plné znění. I když pojem „nové komunikační technologie“ není v zákoně definován, je zřejmé, že jde o technologie, které jen z malé části korespondují s působností Rady jako orgánu státní správy v oblasti audiovizuálních mediálních služeb, a zejména nelze Radu považovat za orgán státní správy v oblasti internetu, neboť tzv. nelineární audiovizuální mediální služby, které je možné zahrnout do sféry nových komunikačních technologií, tvoří jen relativně malou a velmi specifickou část služeb zprostředkovaných internetem. Jak bylo uvedeno výše (zejména v kapitole B této výroční zprávy), nechala si Rada v roce 2016 zpracovat celkem tři šetření vztahující se k  mediální gramotnosti: Studie mediální gramotnosti osob starších 15 let, Studie mediální gramotnosti osob mladších 15 let a výzkum Mediální gramotnost ohrožených skupin diváků. Mediální zkušenost se v posledních letech ukazuje jako stále méně ohraničená mediálními platformami, přičemž veškerá používaná média jsou ve vzájemném dialogickém vztahu. Tato mediální konvergence brání vyčleňovat určité platformy z celku mediální zkušenosti. Obě fáze Studie mediální gramotnosti populace ČR se tedy vztahují ke všem běžně dostupným mediálním platformám a  technologiím, přičemž jejich provázanost opravňuje zařazení výsledků do podkapitoly věnující se úrovni mediální gramotnosti ve vztahu k novým komunikačním technologiím. Výzkum mediální gramotnosti ohrožených skupin se pak sice do značné míry omezoval na televizní (popřípadě rozhlasové) vysílaní, nicméně i zde lze vysledovat jistý přesah do oblasti nových komunikačních technologií (přítomnost obchodních podmínek audiotextových služeb výhradně na internetových stránkách). Studie mediální gramotnosti osob starších 15 let (kvantitativní výzkum uskutečněný Centrem pro mediální studia při FSV UK formou dotazníkového šetření na vzorku 1063 kvótně vybraných respondentů) První fáze výzkumu mediální gramotnosti populace ČR týkající se osob starších 15 let ukázala, že i  v roce 2016 bylo stále nejvyhledávanější aktivitou spojenou s užíváním médií sledování televizního vysílání pomocí televizního přijímače. Oproti roku 2011 je nicméně sledování televize v rodinném kruhu chápané respondenty v menší míře jako příležitost, jak být spolu, a vnímané spíše jako ztráta času. Samotné televizní vysílání je pro respondenty především zdrojem zábavy a odpočinku, případně informací. Význam informační funkce televize však nadále klesá ve prospěch internetu, který jinak sledované populaci slouží především k interpersonální (zejména e-mailové) komunikaci, nicméně roste i jeho význam jako zdroje zábavy. Zároveň téměř neexistuje zapojení respondentů – uživatelů internetu do internetového prostoru v roli aktivních tvůrců internetového obsahu. V celku sledované populace se pak televize a internet těší prakticky stejné, poměrně vysoké, důvěře (nižší než v případě rozhlasu, vyšší než u tištěných médií), přičemž v hodnocení internetu se liší mladá a seniorská generace, která vykazuje v hodnocení vysokou míru nejistoty. Celkově ale není příliš rozšířené povědomí o rizicích pobytu v prostředí internetu. Možnost narušení soukromí si uvědomuje zhruba polovina uživatelů, ostatní potenciální rizika jsou vnímána jako podstatně méně významná. Šetření z roku 2011 ukázalo, že česká populace (v mírné diferenciaci podle věku) se v zásadě domnívá, že má vůči médiím poměrně silná práva, pokud jde o možnost dobrat se práva na odpověď, vystoupení v televizi, založení periodika apod. Aktuální výzkum zjištění upřesnil v tom smyslu, že nejsilnější je mediálně právní povědomí v oblasti regulace televizního vysílání a nejslabší v oblasti legislativní regulace internetového prostředí. Kolem třetiny populace se však v  mediálním právu neorientuje vůbec. Co se týče rodičovské kontroly, o vhodnosti televizního pořadu či filmu pro své dítě rozhodují rodiče spíše na základě zkušeností (ať už vlastních či cizích) než na základě znalostí informací dodaných provozovatelem. Označování televizních pořadů je přitom polovinou respondentů vítáno pozitivně – jako vhodná pomůcka pro rodiče. Celá studie je v příloze této výroční zprávy. Studie mediální gramotnosti osob mladších 15 let (kvalitativní výzkum realizovaný pomocí ohniskových skupin na vzorku 63 dětí a  dospívajících do 15 let) Předchozí studie týkající se osob mladších 15 let, vypracovaná v roce 2011, konstatovala (stejně jako aktuální šetření týkajících se populace starší 15 let), že dominantním médiem v rodině zůstává televize, ale zároveň se pomalu ztrácí spojení televizního programu a televizního přijímače, neboť jeho funkce přebírá počítač. Aktuální studie však naznačuje možnou změnu daného trendu. Konzumace audiovizuálních médií se totiž dle jejích závěrů stále odehrává spíše prostřednictvím tradičního televizního přijímače. Přítomno je nové pojetí televizoru jako multifunkčního zařízení (televizor nejen jako zařízení k příjmu klasického televizního vysílání, ale také jako přehrávač pořadů, připojení na internet či platforma pro hraní her). Rodiči dětí předškolního a mladšího školního věku se stávají zástupci generace, která má užívá- ní digitálních médií plně zažité. Mohou tedy dětem radit a zřejmě je do světa těchto médií uvádějí a dál je jím provázejí. Efekt „děti jsou dál než rodiče“, příznačný pro předcházející dvě dekády, se u mladších dětí již prakticky neobjevuje, zatímco u starších školáků je stále patrný. Ovlivňování způsobu a míry užívání médií dětmi ze strany rodičů (tak jak jej však vnímají děti) se nijak významně nemění. Týká se především přímé restrikce času stráveného s médii, ovlivňování kontextu užívání médií (např. společné sledování televizních programů) a ovlivňování dostupnosti mediální produkce dané vybaveností domácnosti. Deklarované důvody, pomocí nichž rodiče dětem „regulační opatření“ vysvětlují, jsou např. zdravotní rizika (péče o zrak, prevence vzniku závislostí ad.), nebezpečí ztráty dat či poškození zařízení, jen ojediněle pak obava z narušení procesu socializace (nedostatek reálného kontaktu s  vrstevníky). Tomu odpovídají i  představy dětí o rizicích, která užívání médií přináší. Oblastí aktivního střetu dětských tužeb a rodičovských obav je užívání Facebooku v mladším školním věku (pod hranicí 13 let) a hraní akčních her (tzv. „stříleček“). Tento poznatek je zajímavý ze dvou důvodů. Jednak tím, že rodiče mají aktivní zájem regulovat činnost dětí na počítači (což v minulosti nebylo zcela běžné a může svědčit o zvyšující se informační gramotnosti rodičů, viz výše), jednak nezájmem dětí o televizní vysílání, případně nezájmem rodičů jeho sledování regulovat. Studie z roku 2011 konstatovala, že se rodičovská kontrola netýkala zpravodajství, ač většina dětí vyjádřila v jeho souvislosti obavy týkající se možnosti zhlédnutí násilných obsahů, jež v nich vyvolávají úzkost. Zároveň však byl, zejména u mladších žáků, zaznamenán zřetelně vlažný zájem o zpravodajství. Aktuální studie oproti tomu poznamenává, že sledování hlavních zpravodajských relací celoplošných televizních stanic je mezi dětmi poměrně rozšířené (děti uváděly společné sledování s rodiči). Pokud pomineme poznatek, že minimálně zásluhou zpravodajství stále v ně- jaké formě přetrvává funkce televize jako jakéhosi integračního prvku, důležité je zejména to, že děti z  agendy zpravodajství reflektovaly především zprávy formulované jako rizika. Zejména děti mladšího a  staršího školního věku hovořily emotivně o „teroristech“, „islamistech“ nebo „uprchlících“, přičemž mladší děti popisovaly s tím spojené zlé sny a obavy. Překvapivě tedy zpravodajství vystupuje jako zjevný rizikový obsah vysílání, přičemž rodiče si pravděpodobně jeho ohrožující potenciál ne vždy uvědomují. Za zmínku jistě stojí i poznatek, že s věkem roste schopnost kritického odstupu od obsahu zpravodajství (starší žáci již měli tendenci uvažovat o zprávě na ose „je podstatná – je zbytečná“). Schopnost vyložit funkci reklamy se zřetelněji projevila až u dětí staršího školního věku. Mladší děti měly o existenci reklamních sdělení povědomí, zvláště v televizním vysílání dokázaly rozlišit, že se jedná o jiný obsah, který třeba do pohádky „nepatří“, leč persvazivní funkci reklamy vnímaly s obtížemi. Starší školáci reklamní sdělení bez obtíží rozeznávali, uvědomovali si vazby mezi reklamou a redakčním obsahem a často vnímali reklamu spíše jako rušivý prvek. Dokázali také identifikovat reklamní obsah ve tvorbě youtuberů. Velký problém však představovalo rozlišení product placementu – u předškoláků je prakticky vyloučené, stupeň rozvoje kognitivních schopností jim nedovoluje oddělit propagovaný předmět od příběhu, do něhož je vložen. Mladší a starší žáci jej rozliší, jsou-li k tomu vedeni. Celá studie je v příloze výroční zprávy. Mediální gramotnost ohrožených skupin diváků (kvantitativní výzkum uskutečněný agenturou Focus formou dotazníkového šetření na vzorku 372, resp. 333 kvótně vybraných respondentů) Výzkumné cíle byly sestaveny tak, aby bylo možné odpovědět na tři klíčové výzkumné otázky: 1) Rozeznávají příslušníci zranitelných skupin v rozhlasovém a televizním vysílání obchodní sdělení od redakčního obsahu?  Lépe se v problematice orientovali senioři. Na základě ukázek byli senioři průměrně schopni správně identifikovat komerční či nekomerční povahu příspěvku v 11 případech z celkově 15 testovaných ukázek. Mezi zástupci jednotlivých minorit byl tento podíl o něco nižší – správně identifikovali průměrně 10 ukázek. Nejjednoznačněji dokázali respondenti v  obou cílových skupinách identifikovat komerční charakter u  teleshoppingu, klasické televizní reklamy a  sponzoringu. Z  dvojice pořadů založených na principu volání na audiotextová čísla je pro obě cílové skupiny o něco lépe čitelný formát věštírny či poradny než formát soutěže. Roli zde zřejmě hraje analogie prodeje služby (věštby) za úplatu (hovorné). Nejméně respondentů v obou cílových skupinách odhalilo komerční sdělení ukryté v ukázce seriálu (product placement). V simulovaném testu si označení přehrávaných ukázek symbolem „PP“ všimla v obou cílových skupinách pouze pětina respondentů, jen desetina ho však znala, a jen 4–5 % ho dokázalo správně identifikovat. Mezi seniory s rostoucím věkem pozvolna klesala orientace v obsazích. Komerční sdělení lépe rozeznávali také respondenti s vyšším vzděláním a vyšším ekonomickým statusem, dále také senioři, kteří se častěji setkávají se svými blízkými, netrpí pocity osamění a lze je označit jako plně soběstačné. Ve skupině národnostních menšin se v komerčních sděleních rovněž lépe orientovali respondenti s vyšším vzděláním a s vyšším ekonomickým statusem. Nejvýraznější roli zde však hrá- la míra jazykových kompetencí. 2) Jsou příslušníci zranitelných skupin spotřebitelů schopni odolávat komerční manipulaci médií?  Většina seniorů i zástupců menšin dokáže adekvátně dekódovat manipulativní techniky v rámci konzumace TV obsahu a na tyto typy pořadů nereaguje. I mezi relativně malým podílem dotázaných, kteří jednotlivé formáty sledují, převažují osoby, jež se aktivně do interakce s  děním na obrazovce prostřednictvím telefonátu do studia či objednávkou nabízených produktů nezapojují. U zástupců menšin nacházíme o něco méně odmítavý postoj k těmto formátům než je tomu u skupiny seniorů. Jak mezi seniory, tak u zástupců menšin, se nicméně nachází podskupiny osob, u kterých je vý- razně větší afinita k podlehnutí těmto nabídkám. U seniorů je to, zejména v případě interaktivních pořadů stylu Volejte věštce, skupina starších osob, které ve zvýšené míře konzumují televizní obsah. Jde o osoby se sníženou soběstačností či úplnou nesoběstačností, jsou sužovány pocity osamělosti a nedostatečným kontaktem se svým blízkým sociálním okolím. Dané pořady jim zdánlivě nabízí možnost náhradního sociálního kontaktu, avšak tito lidé často nejsou schopni adekvátně zhodnotit náklady na telefonní spojení. U zástupců minorit jsou pak ohroženou podskupinou v případě audiotextových služeb především lidé silně konzumující televizní obsahy, lidé s nižším ekonomickým statusem, hlásící se k romskému etniku a lidé s nízkou mírou integrace do majoritní společnosti. Jen mírně odlišná je situace potenciálně ohrožených skupin v případě teleshoppingu a prodeje CD / DVD z TV Šlágr. U seniorů jde opět zejména o osoby osamělé, se sníženou soběstačností, které trpí pocity osamění. V případě minorit jsou ohroženi zejména silní konzumenti mediálního obsahu, kteří často kvůli svému nižšímu vzdělání nejsou schopni reálně posoudit výhodnost či nevý- hodnost ceny nabízených produktů. Často jim nákup prostřednictvím teleshoppingu slouží jako nástroj pro subjektivní pocit zvýšení jinak nízkého životního standardu i jako symbol prestiže, neboť se mohou pochlubit v rámci svého sociálního okolí zbožím, které většina rovněž zná z televizních obrazovek. 3) Mají příslušníci zranitelných skupin povědomost o tom, jaká jsou jejich práva a kde hledat pomoc?  O regulaci televizního vysílání v České republice (různými zákony a etickými normami) ví 70 % dotázaných seniorů. Se zvyšujícím se věkem, frekvencí sledování a pocity osamění však stoupá přesvědčení, že vysílání nepodléhá žádné regulaci. Ve skupině etnických a národnostních menšin je o regulaci televizního vysílání v ČR přesvědčena mnohem menší část souboru: 44 %. Názor na danou problematiku variuje především na základě věku a vzdělání – mladší a vzdělanější respondenti se kloní spíše k názoru, že vysílání podléhá jistým regulačním mechanismům, starší respondenti a respondenti s nižším vzděláním naopak k názoru, že televizní vysílání není v ČR nijak regulováno. Celkově se však zástupci obou cílových skupin příliš v této problematice neorientují – jen malá část z nich ví o možnosti podat v případě nespokojenosti či podezření na porušení etických a zákonných norem stížnost a pouze marginální počet z nich tak již někdy učinil, nebo o tom aspoň uvažoval. Celý článek

Úvodní slovo generálního ředitele České televize

19. dubna 2017 / Monitor
...příspěvek je součástí Výroční zprávy o činnosti České televize v roce 2016... Vážené poslankyně, vážení poslanci, dámy a pánové, Česká televize je podle řady základních, kvantifikovatelných parametrů, jako je rozpočet, množství zaměstnanců nebo výrobní možnosti, v mezinárodním srovnání spíše malou veřejnoprávní televizí. Přesto dnes patří v mnoha ohledech k evropské špičce. Je-li například jedním z hlavních, a také nejtěžších, úkolů médií veřejné služby být relevantní pro široké spektrum diváckých skupin, pak Česká televize tuto úlohu v roce 2016 splnila nadprůměrně. Dva z jejích šesti kanálů, ČT24 a ČT sport, se staly nejsledovanějšími tematickými stanicemi v Evropě a sama Česká televize, s podílem na publiku 30,96 %, nejúspěšnějším českým vysílatelem. Oslovila nejvíce diváků od roku 2009. Jsem si přirozeně vědom toho, že parametr sledovanosti není jediným ukazatelem kvality veřejné služby. Proto za stěžejní úspěch roku 2016 považuji to, že rostoucího počtu diváků nedosahovala Česká televize za cenu snižování nároků na kvalitu svoji produkce. Spíše naopak. V roce 2016 zůstalo hodnocení divácké spokojenosti na úrovni předchozích let a parametry jako zaujetí či originalita pořadů dokonce vzrostly. Tyto výsledky jsou nejlepší možnou ilustrací toho, že dlouhodobá strategie upřednostňující ve vysílání původní domácí tvorbu, kvalitní náměty, aktuálnost i moderní zpracování, a také vysoký podíl premiér, je správná. České televizi se díky tomuto směřování podařilo v loňském roce již definitivně dohnat dluh ve výrobě pořadů, který vznikl v letech 2009–2011. Nadále si však uvědomujeme potřebu rozšiřovat žánrové i tematické rozpětí programu České televize. I z tohoto důvodu jsme se v roce 2016 například výrazně zaměřili na oblast české vědy. Vedle redakce domácí, zahraniční, ekonomické a kulturní tak v loňském roce vznikla i zpravodajská redakce vědy a Česká televize připravila sérii osvětových pořadů, které se věnují historickým i současným českým badatelům a jejich objevům, a to ve spektru formátů od zábavného vzdělávání až po dokument. Rok 2016 byl významným i z hlediska budoucího fungování České televize. Po měsících práce a detailních jednáních totiž schválila Rada ČT realisticky sestavené Dlouhodobé plány programového, technického, personálního a ekonomického rozvoje na léta 2017 až 2021. Plány nepočítají s žádnými dodatečnými zdroji financování a jejich hlavním cílem je zabezpečit přechod na nový vysílací standard terestrického vysílání DVB-T2/HEVC. Součástí plánů je i nutná rekonstrukce infrastruktury a výrobních kapacit Kavčích hor, které byly stavěny v 60. a 70. letech minulého století a z hlediska technologií již nedostačují dnešním běžným produkčním nárokům. V této chvíli rovněž existuje naděje, že dojde po mnoha letech k narovnání podmínek veřejnoprávních médií s komerčními vysílateli v oblasti daně z přidané hodnoty. Pokud tyto změny vstoupí v platnost, zavázala se Česká televize poskytnout podstatně větší podporu procesu uvolnění pásma 700 MHz a přechodu na DVB-T2/HEVC. Už nyní je totiž zřejmé, že druhá vlna digitalizace bude minimálně stejně dramatická, nákladná a riskantní jako v případě přechodu od analogového na zemské digitální vysílání. Roky 2018 až 2019 tak do značné míry rozhodnou nejen o budoucnosti České televize, ale celé české audiovize. Výsledky shrnuté v této výroční zprávě vytvářejí pro start náročného období druhé vlny digitalizace dobré podmínky. autor: Petr Dvořák, generální ředitel České televize Celý článek

Úvodní slovo předsedy Rady České televize

18. dubna 2017 / Monitor
...příspěvek je součástí Výroční zprávy o činnosti České televize v roce 2016... Technický rozvoj věku digitalizace umožňuje nebývalé rozšiřování nabídky služeb elektronických médií, je to globální trend a jen v Evropě se v uplynulém dvacetiletí díky tomu počet celoplošných televizních stanic znásobil pětkrát. V posledních letech navíc vstupují na audiovizuální trh razantně nadnárodní společnosti nabízející přes internet placené služby „na vyžádání“. Tím nabídku ještě rozmnožují. Ale jak se ukazuje, přes stále se stupňující konkurenci si tradiční média veřejné služby zachovávají svůj podíl publika. Nástup digitalizace a internetové komunikace v oblasti médií způsobil jen relativně malý pokles počtu tradičních diváků televize a posluchačů rozhlasu, i když zřetelnější je tento rozdíl u mladé generace. Čas, který lidé pravidelně věnují sledování televize a poslechu rádia, se kupodivu příliš nezměnil a překvapivě zůstává stabilní na vžité úrovni. V evropském kontextu nepoklesl vliv veřejnoprávních médií po digitalizaci televizního vysílání a to přes sílící konkurenci komerčních televizních společností a masové rozšíření internetových aplikací s audiovizuálním obsahem. Podobně je tomu i u nás v České republice. Česká televize si dlouhodobě udržuje stabilní podíl na televizním publiku a v posledních letech její relativní váha dokonce mírně vzrůstá (jak uvádí i tato výroční zpráva). Zdá se, že Česká televize patří k těm poskytovatelům veřejné služby v Evropě, kterým se daří úspěšně překonávat nástrahy a výzvy digitálního věku a že se z tohoto hlediska zařadila mezi ekonomicky mnohem silnější evropské partnery, do první třetiny žebříčku (údaje EBU). Takový úspěch je nepochybně výsledkem promyšleně strukturované nabídky programových služeb. V současné době šest kanálů České televize poskytuje divákům široký, a zřejmě i atraktivní výběr programů: od populární zábavy a spíše oddechových televizních seriálů, přes poznávací a lehce poučné pořady a zajímavosti, nejrůznější spotřebitelské informace a pořady určené k orientaci v běžném životě, až po vysloveně vzdělávací dokumenty, investigativní žurnalistiku a vyčerpávající politické a ekonomické zpravodajství o událostech doma i v cizině. Zahraniční dokumenty o přírodě anebo historii, stejně jako domácí dokumenty třeba se sociální tématikou, poutají pozornost svojí originalitou a často novým úhlem pohledu. Přes zostřenou konkurenci soukromých televizních společností se Česká televize nijak nevzdává ani své úlohy v oblasti sportu a nabízí v rámci svých možností fanouškům unikátní sportovní podívanou. Samostatný dětský kanál ČT :D lze po prvních třech letech jeho působení hodnotit jako jednoznačný úspěch a je jen přirozené, že ve večerních a nočních hodinách oslovuje Česká televize na téže frekvenci kulturně náročnou menšinu. Takto strukturovaná nabídka programů České televize je dobře vyvážená a není náhoda, že v loňském roce se neměnila. Další rozvoj a „zlepšování“ nabídky programů ČT lze v budoucnu spatřovat nejspíše v prohlubování kvality a profesionality a otevírání prostoru pro tvůrčí invenci a nápaditost autorů nových pořadů. Jim by měla Česká televize poskytnout příležitost zajímavé projekty realizovat. Ke hledání a nacházení příštího směru a strategie dalšího rozvoje by měla nakonec svým dílem přispívat i Rada České televize. autor: Ing. Jan Bednář, předseda Rady České televize Celý článek

Mediální výchova – smolař mezi výchovami

12. dubna 2017 / Jan Jirák
V souvislosti s paranoidní hrůzou z falešných zpráv (módně označovaných „fake news“), propagandy a proruských webů ozvaly se hlasy, že tomuto aspektu tzv. hybridní války lze účinně bojovat zvyšováním úrovně mediální gramotnosti české společnosti a že je třeba posilovat na školách i v mimoškolním vzdělávání prvky mediální výchovy. Jedině mediálně dostatečně gramotná veřejnost bude schopna náporů ideového působení čelit a rozeznat pravdu od nepravdy (resp. post-pravdy, abychom byli na výši doby). Mediální výchova (zvláště na školách) je v českém prostředí trochu smolař. Přestože se můžeme chlubit světovým prvenstvím v tom, kdo začal úvahy o mediální výchově (ano, byl to Jan Ámos Komenský), v praxi se u nás mediální výchově nikdy příliš nedařilo. Úvah, teoretických statí i praktických pokusů máme za sebou – hlavně díky meziválečnému období – hodně, systematičtější integrace mediální výchovy do vzdělávacího systému na sebe nechalo čekat až do přelomu 20. a 21 století. V současnosti ale mediální výchova na základních školách a gymnáziích existuje, byť „jen“ jako tzv. průřezové téma. To znamená, že je na ředitelích jednotlivých škol, jak ji do své pedagogické dokumentace zanesou a jak ji budou učit, ale zanést a učit ji musí. Děje se to různými způsoby: probíráním problematiky médií v existujících předmětech (nejčastěji ve výchově k občanství či českém jazyce a dějepisu), zavedením samostatného předmětu, projektovou výukou (např. vedením školního časopisu či webové stránky). Postavení průřezového tématu není pro mediální výchovu ideální (učitelé ji mnohdy považují za znepříjemňování práce, přívažek, otravnou povinnost navíc), ale je to nesporný pokrok. Problémem mediální výchovy v její „novodobé historii“, tedy po roce 1990, je to, že byla od počátku oddělena od rozvoje počítačové gramotnosti. Tak se stalo, že se orientovala hlavně na tradiční masová média (periodický tisk, rozhlas a televizi) a rozšiřovat pozornost směrem k internetovým médiím a sociálním sítím začala opožděně. Přitom právě propojení mediální a digitální gramotnosti je dnes naprosto zřejmé – stejně jako je zřejmý trend internetizace masových médií a masifikace internetu. To je ale problém, který se přes všechny institucionální bariéry dané mechanismy provádění změn ve vzdělávací soustavě daří postupně řešit a do dokumentů k mediální výchově, které nabízí Metodický portál rámcových vzdělávacích programů (rvp.cz), se potřebná tematika dostává. Je ale třeba si připomínat, k čemu je vlastně zvyšování úrovně mediální gramotnosti dobré. Má přispívat ke kvalitnějšímu a bezpečnějšímu užívání médií, má podporovat porozumění tomu, jak média fungují, má také nabízet možnost tvorby médií. Jedním z významných prvků mediální výchovy je i rozkrývání mechanismů (záměrného i nezáměrného) působení médií na postoje, názory, nálady, znalosti příjemců mediálních sdělení. To všechno mediální (a digitální) výchova dokáže, ale jednu věc bohužel neumí: nabídnout univerzální návod na to, jak odlišit pravdu od lži, manipulaci prostřednictvím médií od prosté nabídky informací. Nedělejme si proto iluze: žijeme-li ve stavu propagandistické války, mediální výchova nám příliš nepomůže ve snaze odlišit pravdu od propagandy. Už proto, že v propagandistický náboj mají nejen „fake news“, ale i vhodně zvolené věcně správné informace. A to rozeznat nelze jen „v médiích“, to už vyžaduje analýzu širšího politického a hodnotového kontextu. Až bude někdo po čase naříkat, že mediální výchova není k ničemu, jelikož nás před propagandou neochránila, vzpomeňte si: v českém prostředí je mediální výchova prostě smolař. Celý článek

Vulnerability Index: Subversive Russian influence in Central Europe

11. dubna 2017 / Monitor
Skupina středoevropských think-tanků dnes zveřejnila Index zranitelnosti proti ruskému vlivu (v originále „Vulnerability Index: Subversive Russian influence in Central Europe“), který hodnotí slabá místa zemí Visegrádu v kontextu této hrozby. Autory české kapitoly jsou Jakub Janda a Veronika Víchová. Na tomto projektu vedeném slovenským GLOBSEC Policy Institute se podílel polský Institute for Public Affairs, maďarský Political Capital Institute a českou kapitolu připravoval think-tank Evropské hodnoty. Do hodnocení se zapojilo celkem 38 specialistů na různé oblasti veřejného života, kteří celkem odpovídali na 40 otázek. Celý Index je k dispozici ZDE Mezi nejzajímavější závěry týkající se Česka patři:
  • Zranitelnost České republiky a Polska je výrazně nižší, než v případě Slovenska a Maďarska. Zdejší prostředí bylo hodnoceno převážně pozitivně a jako jediná země jsme v žádné oblasti nezískali skóre vyšší než 50 (ze 100). 
  • Českou nejzranitelnější oblastí je politické prostředí. Přesto, že pozice vlády je vesměs podporuje linii našich spojenců, v Parlamentu figurující krajní levice a pravice, tedy KSČM a Úsvit, sdílejí silně pro-kremelské názory. 
  • I přes neduhy ostatních institucí je ovšem nejslabším článkem prezident Miloš Zeman. Ten je považován za nejdůležitějšího pro-kremelského lídra v regionu V4. V rámci své diplomacie prosazuje odlišné zahraničně-politické zájmy, než které byly deklarovány vládou. 
  • Vládní strategie přijatá současnou českou vládou má svá slabá místa, i tak by ale mohla jít ostatním zemím příkladem. Nejenže vláda otevřeně uznala existenci nepřátelského vlivu, bezprecedentní jsou rovněž její aktivity za účelem jeho potírání, včetně vytvoření Centra proti terorismu a hybridním hrozbám. V oblasti obranných strategií státu proti této hrozbě je ČR lídrem celého regionu. 
  • Česká mediální scéna je z celého Visegrádu nejodolnější. Mezi její slabá místa patří konstantní tlak na veřejnoprávních média ze strany vrcholných politiků, včetně Miloše Zemana nebo Andreje Babiše. 
  • Česká společnost má ze zemí V4 nejhorší vztah k Evropské unii, jedná se o nejeuroskeptičtější národ. Zároveň ale odmítá také jasný náklon k Ruské federaci. Neplatí to ovšem o občanské společnosti, která je již do jisté míry etablovaná a velmi aktivní, zejména v porovnání s dalšími středoevropskými státy.
Celý článek

Digitální rádio po německu

09. dubna 2017 / Zdeněk Duspiva
Situace a ekonomický stav v Německu významně ovlivňují celkový vývoj, hospodaření, a technologický rozvoj i u nás. Týká se to všech oblastí, elektronická média nevyjímaje. I proto je situace v digitalizaci ve významné sousední zemi středem naší pozornosti. V případě digitálního rozhlasu byl přerušovaný vývoj německého digitálního rádia v uplynulých letech často jedním z negativních argumentů pro obezřetnost s přechodem na novou digitální rozhlasovou platformu. Poslední měsíce se situace začíná i v Německu v případě digitálního rozhlasového vysílání v DAB+ pozitivně měnit. Tamní orgány dospěly k dohodě všech zainteresovaných subjektů a institucí a připravily podmínky pro spuštění druhé celoplošné sítě pro DAB+, o kterou mají zájem hned 4 velcí provozovatelé (Media Broadcast,Digital Audio Broadcasting Plattform, Absolut Digital a Radi/o digital). Jako zásadnější se jeví únorové zveřejnění návrhu zásad Akčního plánu rozhlasové digitalizace, kterou připravilo BMVI (Německé spolkové ministerstvo dopravy a digitální infrastruktury). Z materiálu je zřejmé, že na rozdíl o jiných zemí, je cílem praktický a reálný rozvoj perspektivní technologické platformy. Ještě důležitější je nejen obecná shoda při přípravě parametrů strategie, ale i shoda jako nezbytná součást dalších etap. Východiskem jsou nejen historické kroky německé digitalizace, ale i současný stav technologií využívaných pro přenos audio obsahu a hlavní trendy pro další roky. Současně je respektován dosavadní limitní stav analogového prostředí a jeho omezení. Strategie rekapituluje stav ve spolkových zemích a systematicky řeší sladění a aktualizaci předpisů a související zemské i spolkové legislativy a časových posloupností. Německá koncepce řeší, na rozdíl od přístupu českého Ministerstva kultury, digitalizaci všech rozhlasových vysílatelů v rámci duálního mediálního systému. V jednotlivých spolkových zemích už nyní platné normy a zákony obsahují konkrétní ustanovení týkající se plánovaného vypnutí vysílání v pásmu VKV/FM. Například v Sasku je možné vysílat rozhlasové programy přes FM až do konce roku 2025. Od roku 2026 už bude k dispozici jen digitál. V Sasku-Anhaltsku už byly lhůty jednou odloženy, ale nyní je platný termín switch-off 31.12.2025. Při splnění daných předpokladů může konec analogu nastat i dříve. V Bavorsku není pevné datum, ale již teď je omezeno udělování analogových licencí, jejichž platnost může být změněna, nebude-li program vysílán i digitálně. Rovněž v dalších zemích je k prodlužovaným licencím připojen závazek podpory DABu. Podle posledního digitálního reportu je v Německu 139.4 miliónů analogových rozhlasových přijímačů a k tomu 8.2 miliónů přístrojů pro příjem v DAB+  a 4.6 miliónů přístrojů pro IP radio. 12.6% domácností pak má minimálně 1 přijímač pro  DAB+. Vysílání v DAB + bylo zahájeno v srpnu 2011 s 13 rozhlasovými stanicemi. Hlavním cílem vládní strategie je “podpořit digitalizaci rozhlasu“.  Spolkové ministerstvo pro dopravu a digitální infrastrukturu navrhuje upravit legislativu a k tomu přijmout i další kroky na straně regulačních orgánů. Mezi nová pravidla patří například i povinnost, aby většina přijímačů byla vybavena alespoň jedním digitálním rozhraním, které umožňuje příjem a přehrávání digitálně kódovaného obsahu (bude-li to v souladu s evropským právem). Současně Němci navrhují, aby podobná pravidla byla koordinovaně přijata i v ostatních členských zemích EU. Do roku 2019 se očekává dosažení základních milníků: - Rozhodnutí o společné koncepci ukončení rozhlasu v pásmu FM na spolkové i zemské vládní úrovni.                 - Dohoda s účastníky procesu na stanovení metodiky pro sledování a měření stavu rozvoje  DAB +                  - Projekt spolupráce s výrobci automobilů na standardní výbavě aut se systémem pro digitální rádio                                                                                                                            - Nejméně 27% domácností bude vlastnit DAB + přijímač (v roce 2015 10%) Dále je shoda na potřebě společné koordinace za účasti všech zúčastněných subjektů, což by mohla splnit například rada „Digital Radio Board“ (existující od roku 2015). V rámci naplánovaných kroků se počítá a řeší i regionalizace digitálního vysílání. Celý článek

Jak nenaletět na falešné zprávy: pět kroků, jak spolehlivě ověřit fotografii na internetu

07. dubna 2017 / Tomáš Pika
Poznáte zmanipulovanou fotografii? Dokážete nenaletět na fake news? Kolegové ze serveru HoupacíOsel.cz se rozhodli tuto problematiku rozebrat a přiblížit několik základních ověřovacích technik, které nezaberou příliš času a zároveň mohou všem ušetřit spoustu starostí. Na internetu se čím dál častěji vyskytuje problém se zmanipulovanými fotografiemi. Stačí málo – vytáhnout fotku několik let starou a přidat k ní titulek, který zaujme. Mistrovskými kousky nás zásobují například Parlamentní listy, o jejichž praktikách jsme již několikrát psali. Problém následuje záhy, když začnou tyto „fake news“ sdílet i ostatní uživatelé internetu, a dochází tak k jakémusi hromadnému šíření dezinformace, kterou je pak velmi těžko uvádět na pravou míru.    Obrázky či videa očitých svědků jsou jedním ze základních zdrojů médií, jak o těchto událostech informovat. Problém je však v tom, že se může jednat o falešné nebo staré záběry, vážící se ke zcela jiným situacím a okolnostem. A jsou to často média, která buďto ve snaze záměrně mystifikovat, nebo publikovat danou zprávu jako první, odloží verifikaci stranou. Na obranu médií je však nutno podotknout, že záměrné mystifikování fotografiemi se stává čím dál častěji i denní praktikou mnoha politiků. Ředitelka organizace Eyewitness Media Hub, Claire Wardleová, přiblížila pět kroků v ověřovacím procesu:
  1. zjistit původ snímku nebo videozáznamu – tedy dohledat, zda se jedná o originál,
  2. ověřit zdroj,
  3. ověřit datum, kdy byl daný snímek či záznam zachycen,
  4. ověřit, kde byl daný snímek či záznam zachycen,
  5. porozumět motivaci člověka, který daný snímek či záznam publikoval, v jeho dalším užívání.
„Žádný z těchto kroků není stoprocentním sám o sobě, ale když je použijeme společně, dává nám to docela pevný základ pro další práci,“ říká Wardleová.

Zjištění původu fotky či videozáznamu

Jedna z nejjednodušších a zároveň nejdůležitějších technik je pokusit se ověřit originalitu fotografie. Každý je schopný tuto verifikaci provést během půl minuty za použití funkceGoogle Images. Díky ověření originality fotografie můžeme zjistit, zda nás daný server či jedinec záměrně nemystifikuje použitím fotografie starší, vážící se ke zcela jiným kontextům. Pro uživatele Google Chrome je navíc velmi efektivní využívat plugin RevEye, který je schopný dohledávat obrázky nejen skrze Google a TinEye, ale také skrze vyhledávače Bing, ruský Yandex a čínský Baidu.

Video – Youtube Viewer

Na rozdíl od fotek dosud neexistuje podobný systém také pro videa. I přesto je možné využít obrazů z videí – tzv. framů – a následně se pokusit vyhledat podobnou fotku a zdroj za pomoci RevEye.
https://firstdraftnews.com/wp-content/uploads/2016/04/Screen-Shot-2016-04-11-at-22.22.42.png

Zdroj: https://firstdraftnews.com/verification-as-a-process-tools-and-techniques-to-get-to-the-truth/

Ověření zdroje

Díky velkému množství informací, které o sobě sdílejí lidé na internetu, je v dnešní době o to snadnější dohledat si něčí digitální identitu, její stopu a historii. K tomu je vhodná například aplikace Pipl, díky které můžete dohledat na daného člověka i kontakt. Jedná-li se o Čecha, pak je možné pokusit se dohledat jeho vazby také skrze Obchodní rejstřík. Pro zjištění bližších informací o twitterovém účtu je zase dobrý server Foller.me, který vám poskytne o daném twitterovém účtu spoustu informací, ze kterých můžete dále usuzovat věrohodnost osoby či serveru. Zdroje je možné zkoumat také skrze jejich facebookové účty. Je to vlastně trošku zneklidňující. Server Graph.tips umožňuje lidem dohledat fotografie daného uživatele, také ty, na kterých je označený, příspěvky, které komentoval či místa, která navštívil. Jedná se sice pouze o rozkrytí veřejných příspěvků daných uživatelů – skryté účty dohledat nejde – nicméně stále vám to o nich předá více potřebných informací, než klasický facebookový vyhledávač.

Exif data – ověření data

Každý digitální fotoaparát či chytrý telefon přikládá do souboru s fotografií při jejím pořízení také další informace – datum zachycení, typ fotoaparátu, rychlost závěrky, expozice, GPS informace a mnoho dalšího. Tato data vám pak mohou pomoci zjistit nejen místo a čas pořízení fotografie, ale také poskytnout důležité informace o zdroji. Abyste tato data získali, stačí soubor s fotografií nahrát do Jeffrey Friedl’s Image Viewer . Ten vám pak fotoaparátem ukládané informace pomůže rozkrýt. Díky tomu můžete zjistit, zda byla fotografie pořízena a užita v kontextech, v jakých je uváděna například v určitém příspěvku na sociálních sítích.

Lokalizace – ověření místa

Do samotné fotografie není třeba vždy zasahovat. Aby manipulátoři docílili kýženého výsledku, stačí zaměnit kontext. Twitter, facebook a instagram umožňují svým uživatelům přidat umístění, odkud jejich příspěvek na sociální síť připojili, nebo kde jej pořídili. Takové informace by měly na první pohled usnadnit práci s určením lokace fotografie. Problém však spočívá v tom, že je velice snadné s těmito informacemi manipulovat a měnit je. Podobné praktiky nejsou rozhodně výjimečné. Alastair Reid ze serveru First Draft News uvádí příklad: „Níže uvedený obrázek byl přidán na Twitter v září 2015, geograficky označený jako fotografie z Jemenu, pořízená během krutých bojů v probíhající občanské válce. Ale ve skutečnosti se jedná o fotografii z nechvalně proslulé „Cesty smrti (Highway of Death)“ z války v Perském zálivu v roce 1991.“ Můžete tedy vidět, že sice lokace příspěvku je uvedena v Jemenu, datum by odpovídalo rovněž probíhající válce, nicméně fotografie byla originálně pořízena zcela v jiném místě, téměř 2000 kilometrů vzdáleném, a pochopitelně i v jiné době.

Ilutrační fotografie pro představu, jak daleko jsou od sebe vzdálená místa (Highway of Death (Kuvajt) – Jemen) zdroj: Google Maps

K určení místa pořízení fotografie mohou opět dopomoci exif data. Pochopitelně však můžete využít také toho, co o fotografii víte, snažit se najít vizuální vodítka a následně pomoci Google Earth či Google Street View danou lokaci dohledat a tím si ověřit, zda fotka skutečně byla pořízena tam, kde je uváděno.

Motivace

Na způsob, jakým přemýšlíme o zdrojích, zapomínáme, když mluvíme o „očitých svědcích“. Lidé na internetu i samotní novináři si pak často neuvědomují, že fotografie se nepořídí sama od sebe. Je důležité si vždy uvědomit, že někdo ten fotoaparát, kameru či chytrý telefon musel užívat. Tento „očitý svědek“ je důležitou součástí příběhu, který fotografie přenáší.  Informace o něm nám pak mohou lépe vysvětlit danou událost. Rozhovor s ním – přímo o jeho zkušenostech – může lépe přiblížit daný příběh. Může ale také být součástí způsobu, jak zjistit, že se buď on, nebo někdo, kdo jeho fotografii užívá, pouze snaží oklamat zpravodajské agentury, servery či jednotlivé uživatele internetu.
Materiály a techniky, které jsou zde uvedeny, pochází od organizace Firs Draft News, která se dlouhodobě zabývá ověřováním informací  dostupných na internetu, ať už se jedná o obrázky či jiný manipulovaný obsah. Zároveň se snaží uživatele internetu vést k tomu, aby dostupné informace ověřovali či zkreslené informace dále nešířili. Doufám, že dané ověřovací techniky vážení čtenáři skutečně užijí a povedou k tomu i další. autor: Tomáš Pika, HlidaciPes.org. Celý článek