Česká média ...i slova jsou činy

Nejlepší způsob, jak ukončit debatu o pravomocích prezidenta při udělování profesury, by bylo
dotažení reformy terciálního vzdělávání. Profesuru má udělovat konkrétní univerzita. Ne prezident
republiky. Politická selekce do akademických pravidel a svobod nepatří.

Karolína Peake, vicepremiérka a předsedkyně LIDEM

Poslanecká sněmovna hlasy poslanců vládní koalice prosadila nový občanský zákoník včetně jeho účinnosti od 1. ledna příštího roku. Od předkladatele jsme si opakovaně vyslechli zdůvodnění, jak důležitý a zásadní zákon to je, jak dlouho a jaké týmy právníků na něm pracovaly. Mělo tedy jít o normu dokonalou a dlouhodobě platnou. Komunističtí zákonodárci pro tuto normu nehlasovali také proto, že zásadně mění pohled na vlastnická práva, občanskoprávní vztahy a mění prakticky celé právo civilní.

Že ale nejde o zákon dokonalý, o tom svědčí vládní návrh zákona o převodu vlastnického práva k jednotkám a skupinovým rodinným domům některých bytových družstev. V novém občanském zákoníku totiž nejsou upraveny zvláštní podmínky pro převod bytů a skupinových rodinných domů z vlastnictví některých bytových družstev vzniklých před 1. lednem 1992. Nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, tedy 1. lednem příštího roku, totiž dojde ke zrušení dosavadní zákonné úpravy vlastnictví bytů, a to včetně podzákonných norem, které s tímto souvisí. Neexistence právní úpravy by se týkala družstevních domů a bytů, které byly pořízeny se státní pomocí v těch případech, kdy členům družstev vznikne právo na převod jednotek do vlastnictví po 1. lednu 2014. Zákonem by také nebylo upraveno a vzniklo by proto mnoho nejasností při vypořádání dosud nesplacených úvěrů, které získala stavební bytová družstva v období od května roku 1959 do roku 1992. Problém by nastal také v případě družstevních bytů pořízených bytovými družstvy formou nástaveb a vestaveb na cizích budovách, u kterých se družstvo nestalo spoluvlastníkem budovy. Že se nejedná o zanedbatelný počet lidí, kterých se tato skutečnost může týkat, o tom vypovídají čísla Českého statistického úřadu, která hovoří o více než čtyřech tisícovkách bytů a dalších téměř 400 bytech v nástavbách a vestavbách.

Co by neexistencí zákonné úpravy po 1. lednu 2014 ještě mohlo nastat? Problémy spojené s vypořádáním úvěru ve vztahu mezi převádějícím družstvem, nabyvatelem a bankou v těch případech, kdy nedochází k převodu všech jednotek v domě. Dále problém v plnění povinnosti družstva vrátit poskytnuté státní příspěvky v případě, že by došlo k porušení dosud platných podmínek pro převody nástaveb a vestaveb v "cizích" domech. A hlavně by bytová družstva, která získala od státu bezúplatně pozemky, neměla povinnost je dále bezúplatně převádět nabyvatelům jednotek nebo skupinových rodinných domů či garáží.

Po upozornění mnoha občanů, bytových družstev i Sdružení nájemníků ČR tedy vláda přichází s návrhem zákona, který by měl výše uvedené nedostatky dořešit. Zákon začne Poslanecká sněmovna projednávat ještě na této, tedy probíhající 53. schůzi.

Otázkou zůstává, proč předkladatelé nedomysleli možné důsledky nového občanského zákoníku v oblasti bytového spoluvlastnictví již v době, kdy procházel legislativním procesem. Stovkám spoluobčanů tak mohli ušetřit nemalé obavy, tzv. právní nejistotu, při převodu družstevních bytů v době po nabytí účinnosti nového zákoníku.

Milada HALÍKOVÁ, poslankyně KSČM

Zveřejněno na serveru KSČM.

Budeme za pět let platit eurem, nebo nebudeme za pět let platit eurem? Prezident fandí euru, guvernér národní banky euru nefandí. Popravdě ale zní otázka jinak. Bude za pět let vůbec někdo platit eurem?

Ve skutečnosti máme úplně jiné starosti, než poněkud marnou diskusi o společné měně. Máme tady vysokou nezaměstnanost, špatnou a zcela marnou strukturu rozpočtu, nízkou míru investic, strukturální potíže české ekonomiky se spíše zvětšují, než aby byly řešeny. S tím vším souvisí euro jenom velmi okrajově.

Především ale o tom, zda budeme za pět let platit eurem nebo nebudeme za pět let platit eurem, nerozhodneme ani tak my sami. I kdybychom se ve snaze mít společnou měnu rozkrájeli, nebude nám to naprosto nic platné. Základní otázka totiž zní, zda za těch pět let bude ještě euro.

Osobně mám projekt společné měny celkem rád, je pohodlná a skýtá velké možnosti pro obchod. Ale měsíc od měsíce a rok od roku se stále více ukazuje, jak ošidná tato společná měna je a především, jak umí být nestabilní ekonomika, které chybí jedna noha obvyklého mixu hospodářské politiky. Oscar Lafontain, bývalý německý ministr financí, který byl ve funkci právě v době, kdy euro vstoupilo na scénu jako faktická reálná měna, dneska říká to, co někteří prohlašovali dávno. Řadě zemí chybí zoufale jejich vlastní měla, která by devalvací nebo prostě poklesem svého kurzu otevřela ekonomice prostor pro posílení konkurenční schopnosti. Pro některé země eurozóny se euro stalo koulí u nohy, která znemožňuje pohyb. Pro tyto ekonomiky je euro příliš silné.

Tady nejde o to, zda se podaří vyřešit řeckou, kyperskou, španělskou nebo portugalskou dluhovou krizi (a to nemluvíme o Slovinsku). To jsou epizody, které lze řešit, a protože jde o příznaky, vlastně je stačí zamalovat, zaretušovat. Přímočaře řečeno – stačí část z nich zaplatit a může se zase nějakou dobu jet dál. Rozhodující je však to, co stojí v pozadí a co jednou vždycky tuto retuš smázne. A to je fakt příliš odlišného vývoje ekonomik evropských zemí. Jednotlivá hospodářství států eurozóny jsou diametrálně rozdílná svou strukturou, směřováním, prostředím, způsobem růstu či poklesu, mají svoje specifické výhody a svoje naprosto odlišné nevýhody.

To jsou všechno problémy, které my nijak neovlivníme, nijak s nimi nepohneme. To si musí nejprve vyřešit eurozóna sama se sebou a uvnitř. A až bude jasné, co s tímto fatálním problémem udělá, pak se pojďme bavit o tom, kdy se k ní připojíme – pokud tedy splníme příslušná kritéria. Má to i druhou rovinu. Záleží velmi na kvalitě onoho řešení. Pokud to bude zaretušování problémů a jinak zůstane systém stejný, pak je legitimní otázkou, zda vůbec máme o společnou měnu usilovat. Neboť členství v euroklubu sice může někomu připadat jako prestižní záležitost, ale ono je to jako s těmi silnými a velkými auty. Buď mám nějakou lidskou kvalitu a sebevědomí, nebo kvalitu nemám a sebevědomí také ne. A v takovém případě mi nepomůže, když si u baráku zapakuji šestimetrovou limuzínu. Maximálně si budou sousedi poťouchle říkat: „Copak si asi ten pán kompenzuje?“ Přesně do takové situace se nyní dostali Slovinci a pro nás bude velmi poučné sledovat, jak s ní budou v příštích letech zápasit.

Ve skutečnosti nyní euro nepotřebujeme a navíc by přínosy vstupu byly zcela jistě daleko, daleko menší, než náklady a rizika. Počkejme si, co euro udělá samo se sebou a nehoňme se za ním. Jestli vyřešíme svoje strukturální problémy (které s otázkou měny v podstatě vůbec nesouvisejí), tak na nás euro poslušně počká.

Ladislav Velebný, poslanec ČSSD

Zveřejněno na blogu ČSSD.

ODS začala billboardovou kampaň, kde se zastává českých živnostníků před ataky levice a zároveň nabízí určitá zvýhodnění. Nic proti tomu, ale šel bych dál. Co pracující senioři, jimž se až příliš zpřísnily podmínky přivydělat si k důchodu?

Skutečné politické kouzlo však není skryto v penězích a přerozdělování, ale ve škrtání paragrafů. Existují například tři zákony, které by se daly podstatně zkrátit, což by přineslo obrovské zjednodušení života a podnikání normálních lidí. Předně je to stavební zákon, který je koncipován tak, aby odradil každého, kdo zde chce něco postavit. Troufám si říct, že kdyby tam nebyla třetina věcí, poklesne cena běžně postavené nemovitosti o dobrých dvacet procent.

Další normou je zákon o památkové péči, který přisuzuje klíčovou úlohu při rozhodování Národnímu památkovému úřadu, který o celé měsíce a někdy i roky protahuje řízení, přestože správní řád říká, že mají konat neodkladně. A poslední je daň z převodu nemovitostí. Zdá se mi absurdní celá ta debata, jestli daň má platit kupující nebo prodávající. Není nic lehčího než tuto daň už nezvyšovat, ale celou zrušit, protože není tak podstatnou částkou státního rozpočtu a navíc rozhýbá trh s bydlením.

No a na závěr jednu dobrou zprávu. V ústavně-právním výboru Senátu neprošel návrh ČSSD na omezení pracovní doby supermarketů v době svátků. Je to taková malá jiskřička naděje uprostřed politické polotmy.

http://www.pravybreh.cz/2013/05/16/jaroslav-kubera-spis-bych-skrtal/?utm_source=rss&utm_medium=rss&utm_campaign=jaroslav-kubera-spis-bych-skrtal

Jaroslav Kubera, předseda senátorského klubu ODS

Zveřejněno na blogu ODS.

Hrubý domácí produkt klesl v 1. čtvrtletí letošního roku v 17 evropských státech, včetně Česka, kde klesl o 1,9 %. Předpokládám ovšem, že politikové z těchto států nám budou nadále tvrdit, že jejich protikrizová opatření jsou ta nejlepší z možných a je zapotřebí je ještě zesílit a prohloubit…

Do toho pronáší Alena Vitásková, předsedkyně Energetického regulačního úřadu, následující slova: Letos na podporu obnovitelných zdrojů poputuje 44,4 miliardy korun. Tyto náklady v příštích dvaceti letech ještě vzrostou a Česko na ně nemá.
 Závidím ODS jednoduchost příští volební kampaně: stačí jen rozvěsit billboardy a vylepit plakáty s fotografiemi a jmény znovu kandidujících poslanců ČSSD (a že jich bude!), kteří se o tuto šílenost zasloužili!

 Americký Pew Institute to vyjádřil stručně: Nemocným mužem Evropy je dnes Evropská unie. A podle jeho výzkumu EU ztrácí vysokou rychlostí v očích svých občanů legitimitu. Obávám se ovšem, že lékem bude opět snaha o ještě větší integraci a transfery, vedoucí do pekel.

 Úřednice středočeského hejtmanství a blízká spolupracovnice Davida Ratha, teprve devětadvacetiletá Johana Novotná neodevzdala majetkové přiznání, ač v něm měla uvést pořízení bytu v Praze za 12 milionů korun. A novináři na ní začínají útočit, kde na ten byt vzala. Přitom lze předpokládat, že jí na něj půjčil strýček nebo levně nakoupila bezcenné akcie, které pak draze prodala.

 Pětina maturantů propadla z matematiky. Přitom beze zbytku platí slova Nassima Nicholase Taleba: Matematika nás neučí počítat, matematika nás učí myslet.

 Světový tisk se diví, jak mohl být pracovník americké ambasády v Moskvě Ryan Fogle, který se snažil pro CIA naverbovat agenta ruské tajné služby, takový idiot, když se nechal chytit s parukou, kompasem, balíčkem peněz a další výbavou hodnou padesátých let. Spekuluje se o kde čem, jen to nejlogičtější vysvětlení chybí: prostě to byl takový idiot.

Miroslav Macek, www.viditelnymacek.cz

Čteme, že solární zlatokopově vynašli novou fintu. Díky mezeře v zákoně nepostaví jednu velkou, ale třeba patnáct malých solárních elektráren nahňahňaných vedle sebe a budou kapsovat dotace. Zaslouží si to jen pousmání. Vždyť nekonečná je vynalézavost, jakmile jde o zisk, a neexistuje zákon, který by dokázal touhu po zisku přivést do takzvaně rozumných mezí.

Je jen jedna cesta - technický a vědecký pokrok. Jakmile budou k disposici akumulátory elektrické energie dostatečně kapacitní, levné a životní prostředí nezatěžující, nebude třeba takzvané obnovitelné zdroje energie dotovat. Navíc, ony přestanou být takzvaně obnovitelné, budou to regulérní a smysluplné zdroje energie – zde hlavně vítr a sluneční záření. Dokud tato zásadní podmínka splněna není, je to všechno jenom podfuk a politická hra, což je druhá stránka podfuku.

Podfuk stojí na jednoduchém principu. Je třeba rozhodovací orgán přesvědčit, třebas argumenty, lépe a častěji korupcí, že to či ono je třeba podporovat ze státní kasy. No a pak to jede. Na konci je poslanecká vyšetřovací komise, když nehoráznost překročí meze veřejného nezájmu. Vyšetřovací komise pak dospěje k závěru, že je všechno v pořádku. Jako v té klasické anekdotě: Vždyť tam všichni byli!

Ondřej Neff, www.neviditelnypes.cz

Židé slaví, stát Izrael si připomíná v těchto dnech 65 let od svého založení. Palestinští Arabové tehdy odmítli rezoluci OSN, která dělila Palestinu na stát židovský a arabský. I proto je třeba považovat tzv. stát Palestina i jeho velvyslanectví v Praze za ilegální. Viz petice dole! Mnozí Palestinci se také podíleli na nacistických válečných zločinech. 

Významný muslimský představitel jeruzalemský velký muftí Al-Husajní se za II. Světové války ve své fanatické protižidovské nenávisti dal do služeb nacistů. V době kdy hitlerovské hordy vraždily miliony lidí, tak Al-Husajní nabídl Henrichu Himmlerovi zformování Arabské islámské armády k boji proti Britům. Dále se podílel na vytvoření chorvatské divize SS Handžár slouženou převážně z bosenských muslimů, která se v bývalé Jugoslávii podílela na masakrech srbských civilistů včetně žen a dětí. Po válce měl být muftí souzen ve Francii za válečné zločiny, ale povedlo se mu utéct do Egypta. Mezi mnohým i Araby je stále populární.

Valné shromáždění v listopadu 1947 odsouhlasilo rezoluci, podle které měla být Palestina rozdělena na dva státy, židovský a arabský. Zatímco Židé rezoluci uvítali a souhlasili s ní, Arabové nikoliv. Dne 14. května 1948 se židovský stát Izrael stal skutečností a okamžitě byl napaden vojenskou přesilou sousedních arabských zemí. Arabové se netajili tím, že poražení Židé budou zatlačeni a naházeni do moře. To se nestalo jedině proto, že Izrael agresory s významnou pomocí zbraní dodaných z Československa porazil. Území určena Arabskému státu pak anektovaly Egypt a Jordánsko. Ten proto v Palestině nevznikl vinou samotných Arabů!           

Na konci osmdesátých let vyhlásil Jásir Arafat tzv. stát Palestina, který ovšem z hlediska mezinárodního práva neexistuje. Toto území nemá mezinárodně uznávané hranice a navíc jednání významné části palestinských vůdců, kteří odmítají uznání Izraele, členské země OSN, je v rozporu s mezinárodním právem a porušením Charty OSN.  Mír na Blízkém východě nevznikne jednostrannými kroky typu protiprávního vyhlašování nelegitimních států, ale musí se se k němu dospět po jednání všech zúčastněných stran. Podmínkou však je, aby Arabové nejdříve bezpodmínečně uznali stát Izrael. Pokud toho ovšem teroristé z Hamásu ovládající pásmo Gazy nejsou schopni, pak mají Palestinci smůlu.

A když právně neexistuje stát Palestina, nemělo by být trpěno ani jeho velvyslanectví v Praze. Proto žádáme vládu České republiky, aby jej zrušila a palestinské diplomaty vypověděla. Podepsat petici je možné zde.
 
Jan Ziegler

Zveřejněno na blogu iDNES.cz.

Z fungování církve bychom si vzít příklad mohli. Ačkoliv je církev kritizovaná za svoje postoje a negativa, je tu přes dva tisíce let. A funguje.

Volba papeže patřila k nejsledovanějším tématům minulých dnů. K překvapení mnohých se podařilo zvolit papeže bez jasného favorita, bez koalic, lobbistů typů Šloufa a Dalíka a také v rekordně krátké době. Média i analytici se ihned pustili do hledání něčeho zajímavého či pikantního na tomto muži. Nedařilo se jim, a tak aspoň použili informaci o tom, že papeži Františkovi byla v mládí odoperována jedna plíce. Protože to nabízí spekulace, zda s jednou plící může takový úřad zvládnout.

Osobně vkládám do nového papeže naději. Už jeho první veřejné pozdravení ukázalo směr jeho cesty. To, že si vybral jméno František, tedy odkaz k chudobě, pokoře, je znamením, kam se církev vydá. A měli bychom se nechat inspirovat. Doba je pohnutá, ale za vše mohou lidé, kteří v ní žijí. Je to tedy na nás. Papež František může ukázat směr, ale bude na nás, zda to přijmeme a vydáme se tam.

Nemohu se nevyjádřit k rezignaci papeže Benedikta XVI. Ukázal celému světu, že ví, kdy má odejít, na rozdíl od jiných. Je to ukázka velkého člověka, který ví, kdy má dát prostor někomu jinému s více silami či s novým nábojem. I toto rozhodnutí, ač je neobvyklé a netradiční, může být inspirací pro nás a pro naše vedení.

Jiří Blažek, předseda krajské organizace TOP 09 na Vysočině

Zveřejněno na serveru TOP09.

Před pár dny se uskutečnil zajímavý seminář s názvem »Možnosti transformace KSČM a role antikomunismu«. Stalo se tak při příležitosti vydání práce kolektivu politologů a sociologů s názvem Mezi masovou a kartelovou stranou: možnosti teorie při výkladu vývoje ČSSD a KSČM 2000–2010. Mezi panelisty tam usedli spolu se mnou i sociolog Ondřej Slačálek a jeden z autorů knihy, politolog Michel Perottino. Ve vztahu ke KSČM tam zazněla především otázka nedostatečné transformace strany.

Má odpověď na hlavní otázku byla, že KSČM určitou strategickou proměnou (transformací) prošla již při svém vzniku. Jejím jádrem byla distance od mocenského a ideového monopolu a přijetí myšlenky ekonomické a politické plurality. Odmítl jsem ztotožňovat transformaci se sociáldemokratizací a s přijetím kapitalismu jako status quo. Strategickou alternativou KSČM je demokratická inovace myšlenky socialismu a na tomto základě je naším úkolem reagovat na aktuální vývoj (tedy reagovat programovou i organizační adaptací a ne další proměnou naší politické identity).

Na seminář bezprostředně reagoval v tisku jeden z účastníků Alexandr Mitrofanov článkem Nad vějířem východisek z krize (Právo, 4. května). Kvitoval, že se KSČM na jedné straně kriticky vymezuje vůči stalinismu a na druhé straně se nevzdává myšlenky na sociální a politické revoluce bez autoritářských excesů. A zamyslel se přitom nad připraveností stranické scény na hloubku systémových problémů, které nás čekají. Varoval před zneužitím nálad k upevnění pozic oligarchů a k posílení politických zisků populistických projektů jako je např. Úsvit senátora Tomia Okamury.

Na tento článek polemicky navázal další účastník semináře Antonín Rašek svým komentářem KSČM levicovému radikalismu překáží (Právo, 6. května). Uznal, že téma další transformace KSČM je mylné, pokud strana nechce být ani sociálnědemokratickou ani stalinistickou. Rozvedl ovšem Slačálkovu myšlenku, že KSČM pouze vytěžuje zdání radikální strany a ve skutečnosti je subjektem spíše konzervativním. Jeho závěr zní, že současná podoba kdysi masové a dnes přestárlé KSČM je překážkou institucionalizace skutečně radikální levice.

Podle Raška může radikální levicovou roli potenciálně plnit jen ČSSD. KSČM je pro něj konzervativně zatížená svou minulostí a Okamurův projekt zase vábí jen krátkodechým populismem. Poté, co populismus u nás už diskreditovaly Věci veřejné, Rašek věří v návrat rozhodující role tradičních stran, přestože důvěra v ně zejména u středních vrstev zatím spíše klesá (příkladem může sloužit úspěch italského hnutí Pět hvězd komika Beppeho Grilla).

Se závěrem, že radikální levicí není KSČM, ale ČSSD, lze však těžko souhlasit. Sami autoři diskutované knihy píší o ČSSD jako o subjektu, který spíš naplňuje znaky kartelové strany. Tedy strany prorůstající do mocenského aparátu dnešního státu, posouvající se od radikálních programových vizí k pragmatickým politikám v rámci daného systému. Nemluvě o opakovaných aliancích s politickou pravicí. KSČM takovou stranou není a jasně jsem účastníkům semináře sdělil, že ani nechce být.

Důležité je vypořádat se se Slačálkovou myšlenkou, že odkazy KSČM na socialistickou alternativu jsou jen nostalgickými stereotypy, zakrývajícími nedostatek nových nosných radikálních myšlenek. Rašek to dokonce dotahuje do tvrzení, že nenabízíme žádné vlastní vážné aktuální téma. Přitom jsem na semináři přímo před ním jako příklad radikální myšlenky uvedl požadavek strategického řízení společnosti či akcent na hospodářskou demokracii. Doplnit lze odvahu při solidárním rozdělení daňového břemene či pevné regulace finančního sektoru. Tedy oblasti, kde hrozí ze strany ČSSD spíše drobečková politika.

Praktické důkazy, že KSČM není do minulosti zahleděná strana, ale skutečná radikální levicová síla se strategickou perspektivou, lze snášet i v diskusi na připravované ideové konferenci KSČM, která proběhne 25. května. Je to šance ukázat potenciál strany, která v krizi neplní jen tribunskou roli k protestním voličům a neposkytuje jen útěchu nespokojeným, ale také může garantovat reálné a zásadní levicové změny ve společnosti. Tedy to, co stále větší část společnosti očekává.

Jiří DOLEJŠ, místopředseda ÚV KSČM

Zveřejněno na serveru KSČM.

Schválení opatření ke zvýšení transparentnosti akciových společenství v původní vládní úpravě vnímám jako malý krok vpřed. Cílem návrhu je omezit anonymitu některých akcionářů, která může být využita pro korupci, nebo legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Na druhé straně od tohoto vládního zákona nemůžeme očekávat zázraky. Experti se totiž shodují, že prostřednictvím například daňových rájů se ti, kteří se chtějí ukrývat, budou schovávat dál. I na tomto ne úplně ideálním zákoně je vidět, že se dnešní vládě příliš nedaří efektivní boj proti korupci.

Nedávno bylo v médiích prezentováno, že paní Karolína Peake, místopředsedkyně vlády a předsedkyně Vládního výboru pro koordinaci boje s korupcí, nemá ani pořádnou kancelář. Což naznačuje, jak velkou prioritu má boj s korupcí a šedou ekonomikou u naší současné vlády.

Skutečným problémem dnešní rozpočtové krize není sociální stát, ale daňové úniky, a to nejenom u nás, ale i v EU.

Chtěla bych připomenout studii, kterou si objednal sociálně-demokratický klub (S&D) v Evropském parlamentu  -  studii o daňových únicích, kterou vypracoval tým odborníků pod vedením ředitele institutu Tax Research UK,  pana   Richarda Murphyho.

Podle této studie, únik kapitálu, šedá ekonomika a různé daňové optimalizace, kterými se podniky snaží vyhnout daním, připraví státy Evropské unie, každoročně, o zhruba 1 bilion eur na daňových výnosech. Tato ztráta veřejných příjmů hraje podstatnou roli ve výši deficitů státních rozpočtů a nárůstu státních zadlužení, což nepříznivě ovlivňuje úroveň veřejných investic, růstu a zaměstnanosti.

Podle této britské studie jenom české veřejné rozpočty přišly v roce 2009 o 230 miliard Kč. To jsou peníze, o které by měla vláda usilovat.

Proto doufám, že tento malý krok není posledním a očekávám další vládní návrhy, které budou efektivně bojovat s šedou ekonomikou.

Dana Váhalová (ČSSD), poslankyně

Zveřejněno na blogu ČSSD.

Když jsem byla zvolena předsedkyní Poslanecké sněmovny, byl mi svěřen klíč číslo pět od železných dveří v kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Na dveřích je sedm zámků, za nimi se otevírá cesta do Korunní komory, kde jsou uloženy české korunovační klenoty. Zajímalo mě, kdy vznikla tradice "klíčníků" a kdo byli mí předchůdci.

Historie samotných klenotů je barvitá a dobrodružná, stejně jako byly dramatické časy jejich vzniku. Karel IV. jim věnoval mimořádnou pozornost. Jeho úsilí o povznesení významu Českého království bylo soustavné a promyšlené. Připravoval se na svůj životní úkol, na převzetí správy země, na důležitou pozici v říšské politice. Novou královskou korunu nechal zasvětit sv. Václavu a na lebce tohoto světce měla být koruna trvale uložena. Sejmuta mohla být pouze na jeden den, den královské korunovace. Karlův učitel, pozdější papež Kliment VI. stvrdil listinou z května 1346 výjimečný způsob ochrany této koruny. Stanovil také trest pro toho, kdo by se jeho příkazem neřídil. Ochranu koruny posílil sám Karel IV. vydáním korunovačního řádu z roku 1347. Avšak z Karlovy doby neexistují informace o klíčích či jejich držitelích, kteří by za bezpečnost pokladu odpovídali. Ve vzrušených časech po Karlově smrti klenoty "cestovaly". Nejprve na Karlštejn, později císař Zikmund dokonce vyvezl svatováclavskou korunu ze země. Ale již v roce 1436 se koruna na Karlštejn šťastně vrátila a právě v té době vstoupily do dějů klíče. Pro ochranu klenotů v kapli sv. Kříže na Karlštejně byl zřízen úřad karlštejnských purkrabí: dvě osoby, jedna z řad vysoké šlechty, druhá byla reprezentantem stavu rytířského. Ochranu klenotů stvrdili přísahou, za její porušení byl trest smrti. Kaple byla zapečetěna, uzamčena, klíče uloženy na Pražském hradě.

Později si ponechal klíče sám panovník a v bouřlivých válečných časech se klenoty pohybovaly nejčastěji mezi Vídní a Prahou. V srpnu 1791, po návratu pokladu "domů", byl zřízen úřad dvou strážců koruny, držitelů klíčů. Spolu s klenoty byl do Korunní komory umístěn i korunní archiv – ten byl uzamčen pěti zámky a klíče od nich získaly další významné osobnosti. Tak vznikl počet sedmi držitelů klíčů. Ti se v průběhu let měnili v závislosti na změnách zemského zřízení.

Klenoty fascinující ceny

Je známo několik zajímavých momentů, které s klíči a klíčníky souvisejí. Například v roce 1911 byli svoláni klíčníci do svatovítské katedrály z ryze praktických důvodů: neutěšený stav přístupových dveří do Korunní komory. Zámky na dveřích byly zrezivělé, bylo nutno je restaurovat.

Dramatičtější však byla situace v roce 1938. Nutnost zabezpečení klenotů byla akutní. Tajná akce byla vedena pod značkou KFC – klenoty fascinující ceny. Dne 15. září 1938 se sešlo všech sedm držitelů klíčů a souhlasili s převozem klenotů s tím, že se svých klíčů (kromě prezidenta E. Beneše a předsedy vlády M. Hodži) dočasně vzdají. Místo plánovaného nového úkrytu jim nebylo známo. Dnes víme, že to byla Žilina, pobočka Národní banky. Tam klenoty dorazily 20. září 1938, ale již 6. října se vracely zpět do Prahy, uloženy byly v trezoru prezidenta republiky. V době protektorátu měl jeden klíč v držení pražský arcibiskup, tři klíče říšský protektor, tři prezident Emil Hácha.

Po svém příchodu do Prahy si Reinhard Heydrich nechal shromáždit všech sedm klíčů a 19. listopadu 1941 vstoupil do korunní síně. Traduje se, že si na hlavu vložil svatováclavskou korunu, ale definitivní potvrzení tohoto skutku neexistuje. Ovšem víme, že zpět vrátil pouze tři klíče prezidentu Háchovi a čtyři si ponechal. I od těch "prezidentových" si však nechal zhotovit kopie. V únoru 1944 byly klenoty okupanty zazděny ve Starém královském paláci, přizván byl i zlatník Grünwald, který měl odhadnout jejich cenu. Celá akce byla důkladně zdokumentována. Naštěstí Němci nestačili poklad vyzvednout, o místě úkrytu vypověděl později K. H. Frank.

Na celou tuto historii myslím, když beru klíč číslo pět do ruky, když vystupuji po točitých schodech do Korunní komory, když mohu být svědkem toho, jak klenoty fascinující ceny – ceny duchovního poselství – opouštějí na čas svůj úkryt, aby mohly potěšit každého z nás a připomenout nám, co všechno znamenají. Připomenout nám, že k nim musíme přistupovat s nejvyšší úctou.

Miroslava Němcová (ODS), předsedkyně Poslanecké sněmovny PČR

Zveřejněno na blogu ODS.

Tak, a to jsem si myslel, že politické strany jsou "politické" strany. Asi ne; no nic, začíná nová éra. Éra menšin v politice.

Už tady máme politickou stranu křesťanskou. Taky přírodo-ochranářskou. Teď se, s trochou smůly (a spoustou politické korektnosti), podaří založit stranu menšinovou - romskou. Co bude následovat? Strana vietnamsko/stánkařská? Nebo půjdeme ještě dál a naši homosexuální spoluobčané založí také svou stranu (a proč ne, mám mezi nimi přátele a budu je v tom podporovat)? Potom můžou následovat vegetariáni, kteři budou chtít v Parlamentu prosadit svoje zájmy. Napadá mne, že i kuřáci by teď, v době, kdy jsou vyháněni z restaurací, mohli založit stranu a snažit se bránit své zájmy přímo z poslaneckých lavic. A co politická strana přátel žehu, politický klub odpůrců rychlostních limitů, politické sdružení bílých Čechů (proč ne, když může jedna rasa/národnost, proč by nemohla jiná?). Nakonec se tato šílenost zvrhne tak, že si svou stranu založí squatteři, sprayeři, sdružení sběračů barevných kovů. Pozadu nezůstanou ani pedofilové, vařiči pervitinu, oběti únosů UFO. Všichni budou chtít své zájmy prosazovat v Parlamentu. Mají na to přece právo, ne? Stačí mít české občanství a mít nějaký společný, skupinový zájem. Být v nějaké menšině. A v situaci, kdy český volič, zhnusený stávajícími politiky a situací v zemi, hledá alternativu anebo jen z recese je schopný dát svůj hlas ve volbách komukoliv, to může být pěkně nebezpečné. Může se stát, že Sněmovnu ovládne koalice, složená z několika takových „stran“ (samozřejmě tam nebude chybět pan Kalousek, on se k někomu přidá). Následky si snad dokáže představit každý.

Politická strana nemůže být zájmová skupina. Zájmová skupina nemůže sedět v zastupitelstvu obce, města, kraje, ani v Parlamentu. Zájmová skupina by trvale byla ve střetu zájmu, tedy neoprávněná hlasovat, rozhodovat.

Romové zakládají politickou stranu. Zase. Co od toho očekávají? Větší páku na získání dalších výhod? Potom se ptám, jaké další výhody ještě můžou chtít? Pan Tancoš říká: „Chceme ukázat majoritní společnosti, že chceme být plnohodnotnými partnery. Narodili jsme se tu, jsme tu doma“. Neměl by pan Tancoš (a podobní chytráci) začít u romských rodin? Jak napomůže romská politická strana tomu, že Romové budou své děti učit češtinu, vychovávat je k hygieně, zodpovědnosti a slušnému chování? Neměl by pan Tancoš soustředit svou pozornost na Romy samotné, pokud opravdu chce dosáhnout jejich začlenění do společnosti? Není to společnost, kdo se musí přizpůsobit. Přizpůsobit společnosti se musí každý, kdo tady chce žít. Pokud to někdo nechce nebo toho není schopen, nemá nárok na výhody a pomoc, nemá tady co pohledávat. Politická strana panu Tancošovi nemá pomoci začlenit Romy do společnosti. Pan Tancoš chce pomocí politické strany ještě více zvýhodnit určitou skupinu lidí nad společností. Do češtiny přeložené prohlášení pana Tancoše („Narodili jsme se tu, jsme tu doma“) podle mne znamená: „Můžeme si dělat, co chceme a vy nám to umožníte“. To je podle mne jediný důvod k existenci romské politické strany. Poradci, koordinátoři, neziskovky, mačety, no a teď na společnost chtějí tlačit přes politiku. Myslím si, že nastal čas se ozvat. Důrazně a nahlas. Nejsme to my, společnost, kdo se musí přizpůsobit. Můžeme pomáhat, a to děláme. Každý z nás přispívá, a to i na úkor své vlastní rodiny. Mnohým z nás se to nelíbí, protože to nemá efekt. A efekt to mít nemůže, protože většina Romů se NECHCE začlenit do společnosti. Většina Romů chce větší podporu od společnosti ke svému stávajícímu způsobu života. A to je motiv k založení romské politické strany. Je čas se ozvat.

Mnozí mne nazývají rasistou, někdo populistou. Nejsem rasista, jen žádám pro všechny stejná práva A STEJNÉ POVINNOSTI. Nejsem populista, nehledám popularitu, hledám pomoc, kterou nám má poskytovat tento stát, ale nedělá to. Hledám podporu, abych mohl hájit zájmy společnosti, zájmy většiny, tak jak pan Tancoš hájí zájmy menšiny. Ale dokud jsem sám, kdo nahlas říká to, co si myslí většina, nemám šanci. Jediné, co jsem si vysloužil, je obvinění z hanobení rasy a vyšetřování policií. Kam to povede, když všichni budeme mlčet a čekat, až to „zařídí někdo jiný“?
 
Otto Chaloupka, poslanec za Věci veřejné

Zveřejněno na blogu iDNES.cz.

V USA nastal takový rozmach těžby plynu z břidlic, že elektrárny na něj šmahem přecházejí a způsobují tak velký cenový propad uhlí. To pak míří do Evropy, kde naopak vytlačuje drahé elektrárny na plyn - Německo už zavřelo několik nových plynových elektráren a několik jich provozuje se ztrátou.
 Jsem velmi zvědav, jaká cla či dotace zase EU vymyslí, a která pochopitelně do posledního haléře a centu zaplatíme my, spotřebitelé. Pravděpodobnost, že by eurounijní politikové konečně ponechali tuto oblast na trhu, jeví se mi totiž nulová.

 Politikové jsou holt nepoučitelní, zvláště z historie. Jinak by totiž v USA nezakázali plány na plastovou pistoli, která se dá vyrobit na 3D tiskárně. Věděli by totiž, že pokud už je nějaký vynález na světě, dá se jeho jakékoliv využití snad poněkud pozdržet, ale rozhodně ne zákazem zlikvidovat. Takže tato technologie se stejně bude neustále vylepšovat a její užití rozšiřovat a my se budeme muset naučit žít jak s jejími přívětivými, tak nepříjemnými stránkami. Jako vždy v minulosti, v současnosti i budoucnosti.

 Slova, která děsí: „Mým zásadním cílem je zastavit úpadek země.“
Pronesl je totiž Vladimír Špidla…

Miroslav Macek, www.viditelnymacek.cz

Sociální demokraté navrhují, aby byly zveřejňovány všechny restituční žádosti týkající se restitučního majetku. Pokud zákon projde, vznikne tím bolavý palec, na který bude ustavičně někdo dupat. To je samozřejmě cíl onoho návrhu. Ale, celkem vzato, čekaný a logický důsledek.

Církevní restituce, to je jeden z mála vytčených cílů, kterého současná koalice dosáhla. Bohužel, je to cíl, ve kterém se rozchází s přáním a míněním větší části veřejnosti. Kdyby byly církevní restituce předkládány voličům jako jedna z hlavních priorit, těžko by strany současné koalice vyhrály volby. Podobně jako penzijní reforma jsou církevní restituce opatření, které není většinově přijato s porozuměním a sympatií.

Zajímavý na tom všem je souhlasný postoj katolické církve. Zajímavý v tom, že tato organizace projevuje cit a pochopení vůči veřejnosti, a je jí tudíž jasné, že odpor proti návrhu odporuje zdravému rozumu, a tudíž by se obrátil proti ní samé. Kdežto cit pro mínění veřejnosti je něco, co je předkládáno nevidomým očím současných předáků ani ne v čínských znacích, ale v nečitelných hieroglyfech rongo rongo. Výrok ministra zemědělství Bendla o tom, že by veřejnost byla zbytečně znepokojována, by mohl figurovat ve sbírce nazvané "The Best of Milouš Jakeš".

Veřejnost je především znepokojována tím, co vláda provozuje, a nechť je nadále ponecháno na občanech, aby se znepokojovali nebo neznepokojovali nad tím, kdo všechno a za jakých podmínek se přihlásí o majetek, který je rozhodnutím vlády k mání. A že to bude bolet? Inu, církevní restituce jsou bolavý palec.

Ondřej Neff, www.neviditelnypes.cz

Sleduji celý týden prezidenta Zemana a připadá mi to, jako by onou "virózou", která je oficiálním
zdůvodněním čtvrtečního Zemanova prostorového tápání při odemykání korunovačních klenotů, trpěl
po celý týden. Z kraje týdne se rozhodl, že zatočí s rallye sportem a chce ho zakázat. Údajně jeho
sledování vede k vyšší agresivitě řidičů na silnicích. Pokud se viróza pana prezidenta protáhne,
možná se v podobné logice rozhodne zatočit s boxem, karate, rugby a jediný prezidentem schválený
sport bude petangue - ovšem s povinnou přilbou. V úterý pan prezident nepřekvapil při svém projevu
v poslanecké sněmově. Navázal na svou předvolební agresivní rétoriku a pustil se nevybíravým
a nedůstojným způsobem do ministra zahraničí. I když vlastně překvapil, nemluvil o straně LIDEM...
Ve čtvrtek pak již zmíněné odemykání korunovačních klenotů. Snad se o víkendu prezidentův stav
zlepší a nebudeme čelit podobným "zemanovostem" i v týdnu příštím.

Jiří Rusnok, poslanec LIDEM

Opatrný přístup je zde na místě. Ukončení spolupráce a majetkové účasti ve společnosti IZIP je
potřeba provést důkladně a vyvarovat se chyb, které mohou stát další finanční prostředky
v budoucnu. A to je nepřípustné.

Jiří Rusnok, poslanec LIDEM

Sledujeme bizarní debatu o tom, kdo všechno napsal ten či onen koncept podoby prezidentské amnestie. Jsem dotazován, jestli ji psal spíš Koudelka, nebo Hasenkopf. To je ale dokonale absurdní, podobně jako když se mě ptají, jestli by Livie Klausová měla, nebo neměla být velvyslankyní na Slovensku. Stejně jako by velvyslanci neměli být jmenováni na základě veřejné ankety, tak také postup při přípravě amnestie v civilizované zemi by měl mít svá pravidla, která je radno dodržovat.

Naše novoroční amnestie, to není ledajaká věc. Její vinou se na svobodě ocitli pachatelé nejtěžších hospodářských trestných činů, jako pánové Provod, Pitr, Chvalovský… Něco podobného bychom sotva hledali v našem civilizačním okruhu. Naprosto ojedinělý případ velkorysosti a šlechetného milosrdenství. Jen jestli déšť milosrdenství padá na ty pravé.

Zločiny, kterých se amnestovaní dopustili, představují miliardové škody a otázka zní: Kdo měl a má zájem na tom, aby tito lidé se ocitli na svobodě a aby nemuseli pykat za to, co spáchali?

Řeči o milosrdenství, které zazněly z úst premiéra  a prezidenta, jsou ve skutečnosti naprosto prázdné a falešné. Navíc existují vážná podezření. Už v případě milostí prezidenta republiky v minulých letech se už v řadě případů mluvilo a psalo o tom, že mohly být zaplaceny. Dokonce padla taxa 2 000 000 korun za milost – viz případy Kadlecová, Kratochvíl a další. V mé vlastní poslanecké kanceláři v Ostravě se na mne opakovaně obrátili rodinní příslušníci vězněných s tím, že se přece vyznám a abych jim poradil, kam mají na Hradě složit peníze. Dokonce se na mě i zlobili, že jim nejsem ochoten pomoci. Proto jsem se těmito kauzami zabýval. Dal jsem podnět na změnu zákona, obrátil jsem se na policejního prezidenta, ministra vnitra i nejvyššího státního zástupce. Dopis, který jsem od policejního prezidenta dostal, byl kuriózní až groteskní.

Policejní šetření v kauze Kadlecová bylo podivným způsobem odloženo. Ptal jsem se, pokud se nepotvrdilo podezření z úplatku, proč se nezkoumalo, kdo uvedl do oběhu pomluvu. Policejní prezident uznal, že mám pravdu a že by se to asi mělo udělat – a že nevylučuje, že tak opravdu učiní. Poučné.

Milosti, to je ale jen příštipkaření. Amnestie s miliardovými podvody, to je jinačí kafe. Veřejnost amnestii nepřijala a existuje veřejný zájem, aby bylo objasněno, jakým způsobem se k ní došlo. Proto byly oficiálně položeny otázky všem – prezidentské kanceláři, premiérovi i ministru spravedlnosti. Všichni byli požádáni, aby sdělili, kdo se podílel na přípravě rozhodnutí prezidenta republiky, jakým způsobem rozhodnutí vznikalo, kdo měl k tomuto rozhodování přístup a kdo ho ovlivňoval. To, co jsme se měli dovědět, neměly být jen nějaké pocity a intuice, které předvedl nový kancléř Mynář. Stejně nám nepomáhá „královské“ prohlášení Václava Klause ve stylu: „L'Etat c'est moi“ – „Já, hlava pomazaná, jsem rozhodl a basta!“

To, co jsme chtěli slyšet a čeho se nám mělo dostat, měla být jasná a přesná informace, jak se administrovalo a provedlo rozhodnutí, které má v demokratickém státě vždy svá jednoznačná pravidla. Vždy musí být zjistitelné, kdo na čem pracoval, kdo co dodal a podepsal. Vše muší mít své pořadové číslo, musí podléhat spisovému zákonu. Nežijeme ve středověku, Pražský hrad není sídlem monarchy, správa státu je volena občany a je ve svém výkonu odpovědná občanům. Pro každé rozhodování musí existovat nějaké materiální podklady, texty, které někdo podepsal, které někdo musel řádně zadministrovat. A teď se podívejme na obraz, který nabízí diskuse o amnestii. Jako by nic doložitelného neexistovalo a vše se řešilo snad ad hoc, ústně. Prezidentská kancelář ani Strakova akademie přece nejsou žádný letní tábor. Jak to, že dosud nevíme ani to, kdy dostal amnestii premiér k podpisu? Kdy ji vůbec podepsal? Byly dodrženy zákonné lhůty? To nevíme, protože nám nikdo nic konkrétního nedodal. Je tedy vůbec platná? Amnestie tak nějak vznikla v mlžném oparu mezi Pražským hradem a Strakovou akademií. Nezbyly po ní žádné viditelné stopy. A ti, co s ní  měli kdysi cosi do činění, sdělují maximálně svá tušení.

Úžasné. Právě tohle je ideální prostor pro korupci. Ať se nikdo netváří, že je vše v pořádku, a ať nám neříká: Vyšetřování skončilo, zapomeňte! Vyšetřování této skandální, dle mého protiústavní amnestie, bohužel ještě ani nezačalo.

Lubomír Zaorálek, místopředseda ČSSD a PSP ČR

Zveřejněno na blogu ČSSD.

Lidé se mě ptají, jestli mám strach z voleb. Odpovídám, že nemám. Říkám to i navzdory tomu, že komunisté na 1. máje prohlásili, že jsou připraveni vstoupit do vlády. Ptám se, co by tam chtěli dělat?
 
Snažit se sami podnikat prostřednictvím státních institucí? Likvidovat živnostníky vysokými daněmi? Je to možné, ale jsou to recepty, které už dnes nefungují. Navíc si myslím, že ČSSD s nimi hraje jen takovou hru a ke skutečné moci je nepustí.

Sociální demokraté jsou dnes pod vidinou vítězství v rauši, dělají jednu chybu za druhou, hádají se, což mě vede k závěru, že vůbec nic není rozhodnuto. Když v určité chvíli půjde tvrdé na tvrdé, když se vyhraní zájmy jedné části společnosti proti druhé části, půjde ODS zase nahoru, protože stále ještě reprezentuje pracovité lidi, co mají rádi svobodu.

Z čeho mám strach je jedině vláda ČSSD s Kalouskem, což je stále reálnější varianta. Na druhou stranu bych to sociální demokracii přál.

Jaroslav Kubera, předseda senátorského klubu ODS

Zveřejněno na blogu ODS.

Po zhlédnutí diskusního pořadu Michaely Jílkové Máte slovo na téma sKaret je mi bídně. Občannepolitik
musí být znechucen. Mám pocit, že exministr Drábek už je posledním Mohykánem ve filmu
s názvem „Jepičí život sKarty“. Na pomoc mu sice byli přizváni projektový manager sKaret Schwarz
a mladičký student Zajíček, ovšem nebyli to ti správní hráči s přesvědčivými argumenty. Naopak, nad
mnohými výroky těchto pánů zůstává člověku rozum stát. Pan Schwarz například divákovi sdělil, že
za každou platbu z účtu se platí poplatek, kdežto v případě sKarty je to zdarma. Neví snad o tom, že
mnohé bankovní domy nabízí pohyb na účtu zdarma? Od pana exministra jsme se zase dozvěděli,
jak bude situace ideální, až si všichni občané, pobírající sociální dávky od státu, převezmou své
kartičky. Úřednice na úřadu práce je prý identifikují rychleji než teď. Ovšem budou k tomu třeba
čtečky, které budou pravda něco stát. Krom toho peníze na účtu k sKartě nejsou exekuovatelné.
Mimochodem, není to diskriminace těch, co sKartu odmítli?
Když pominu fakt, že exministr Drábek nebyl zřejmě poučen o tom, že skákat do řeči je neslušné,
musím konstatovat, že se stydím, že jsem koaliční poslankyní a tudíž svým způsobem nesu
spoluzodpovědnost za tak nevyvedený projekt, jakým sKarta bezesporu je. Úmysl byl na počátku
dobrý (zabraňme zneužívání dávek a zjednodušme byrokratické postupy), výsledek je však tristní.
A tak si marně lámu hlavu nad tím, co současnou ministryni Müllerovou vede k tomu, že agónii
sKaret stále prodlužuje….

Dagmar Navrátilová, poslankyně LIDEM

Soudruzi si rádi hrají na rozhodné protinacistické bojovníky. To je ovšem velká lež! Právě v těchto dnech, kdy si připomínáme konec největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva, je dobré si připomenout smutnou pravdu. Komunisté neváhali v době, kdy se jim to hodilo, s nacisty spolupracovat a dokonce jim vydávat i vlastní lidi! 

Tento zajímavý článek z týdeníku Der Spiegel přetiskl server Europortál. Komunisticko-nacistické námluvy podle něj začaly v Německu už před Hitlerovým převzetím moci!

Krátce před volbami do Říšského sněmu v listopadu 1932, však v Berlíně společně zorganizovaly stávku v dopravním podniku komunistické i nacistické odbory. Četné davy přívrženců i členů obou stran pak společně v ulicích Berlína zaútočily na stávkokazy, kteří vyjeli s tramvajemi do města a útočili i na policisty, kteří se tyto stávkokazy snažili ochránit. O společném postupu se tehdy domluvili předsedové berlínských organizací obou partají Walter Ulbricht (pozdější nejvyšší komunistický vůdce NDR a stoupenec okupace Československa vojsky Varšavského paktu v roce 1968) a Joseph Goebbels, který pak v Hitlerově kabinetu zastával funkci ministra propagandy.

Úzká spolupráce komunistů a nacistů přitom nebyla žádnou novinkou. Vyznavači Hitlera a Stalina totiž spolupracovali při stávkách už dříve a také při plebiscitu v Prusku v roce 1931. Ostatně to veřejně prohlásil komunistický poslanec v saském zemském sněmu Kurt Alfred Sindermann, který uvedl, že bolševismus a nacismus mají společný cíl: zničení kapitalismu.

A v témže roce vytáhli proněmeckou kartu i čeští komunisté. Na 6. sjezdu KSČ tehdejší komunistický poslanec a pozdější ministr informací Václav Kopecký pronesl tuto i z hlediska tehdy platných zákonů vlastizrádnou řeč. „My čeští komunisté prohlašujeme, že budeme hájit a prosazovat právo na sebeurčení až do odtržení od českého imperialismu pro utlačované části německého národa“….

Sbližování komunistů s nacisty pokračovalo pak v roce 1939 po uzavření neblahého paktu Ribbentrop- Molotov. Jednotky Rudé armády vpadly po uzavření tzv. smlouvy o neútočení (ve skutečnosti spojenecké smlouvy) mezi komunistickým Sovětským svazem a nacistickým Německem 17. září 1939 zákeřně do zad Polákům statečně bojujících s nacisty. Čtvrté dělení Polska se stalo skutečností. Rudá armáda se též podílela na deportacích nepohodlných obyvatel z východních polských území, které byly násilně připojeny k SSSR. V nelidských podmínkách bylo v letech 1940 až 41 vyvezeno na Sibiř více než milion Poláků včetně žen a dětí, mnozí z nich zahynuli. Situace na polském území okupovaném nacisty a bolševiky byla srovnatelně hrozná, obě diktatury si v teroru vůči polským civilistům nezadaly. Stalin v té době dokonce veřejně obdivoval Adolfa Hitlera, kterého považoval za svůj vzor. Sovětský svaz také až do vlastního napadení nacisty v roce 1941 ostře kritizoval státy, které s Německem vedly válku o holou existenci.

Rovněž ruští bolševici vydali v té době nacistům stovky německých komunistů, kteří v Sovětském svazu hledali ochranu před Hitlerem.

Od podzimu roku 1939 až do června 1941 tedy byli na příkaz ruských bolševiků nejhoršími nepřáteli lidstva angličtí imperialisté, kteří prý chtějí pouze uchovat své kolonie a proto vedou válku, kdežto Hitlerovo Německu touží po míru. To popisuje ve svých pamětech významný agrární politik Ladislav Feierabend, jenž se velmi tvrdě opřel do českých komunistů. Ti totiž podle něj v roce 1940, kdy nacisté popravovali a mučili české lidi, deportovali vlastence do koncentráků a zavřeli vysoké školy, agitovali proti vstupu do československé vojenské jednotky ve Velké Británii, která měla bojovat se státy Osy.

Svého německého spojence si masový vrah Stalin tehdy velmi hýčkal. Souhlasil s uzavřením hospodářské smlouvy na podzim roku 1939, podle které bolševické Rusko dodávalo Německu důležité suroviny, jako ropu, plyn, železnou rudu atd. To činilo opravdu důsledně a poslední nákladní vlak projel ze SSSR do Hitlerovy říše 22. června 1941 ráno asi jen dvě hodiny před zahájením německého útoku.

Takže důkazů o hojné kolaboraci komunistů s nacisty je víc než dost. 
 
Jan Ziegler

Zveřejněno na blogu iDNES.cz.

Prezident Zeman má jasno. Ze všech dosud dostupných informací a materiálů, týkající se novoroční amnestie prezidenta Klause sice vyplývá, že pasáž o abolici v případech dlouhých kauz rozhodně nevymyslel a nenapsal bývalý hradní právník Hazenkopf, přesto to Zeman tvrdí. A hned se začíná mluvit o manipulaci.
 Přitom moje celoživotní zkušenost říká, že za většinou „manipulací“ není úmysl, ale lajdáctví, neschopnost a blbost, zkombinované v různé míře. Jsem tedy spíše přesvědčen, že prostě Miloš Zeman prostudování materiálů moc nedal a plácl první, co ho při letmém čtení napadlo.
 Jako bychom tyhle jeho „plácance“ z minula neznali!
 Osobně jen zopakuji, že se domnívám a jsem přesvědčen, že o definitivní „vnuknutí“ výše zmíněné abolice prezidentu Klausovi se zasloužil někdo, kdo měl na některé z těch 415 kauz eminentní osobní zájem, neboť obvykle se dějí věci obvyklé. A pokud by novináři odvedli pořádnou práci…

Čtenářka glos V. Sch. mi napsala:
 Po přečtění vašich včerejších glos bych se s vámi ráda podělila o svou zkušenost. Když se začala v médiích i jinde skloňovat potřeba finanční gramotnosti mladých, říkala jsem si, že by to asi nebylo na škodu.
 Vloni v červnu byl na naší střední škole uspořádán na toto téma seminář. Padly na to tři dny výuky v období, kdy se uzavírá klasifikace, takže termín dosti nevhodný, no ale budiž. Posléze jsem se studenty zavedla řeč na to, jaké to bylo. Většina říkala, že na nic, pár dívek zastávalo názor, že to bylo zajímavé. Na otázku, co zajímavého se tam probíralo, mi sdělily, že se dozvěděly, v kolika letech si mohou vzít půjčku, hypotéku a podobně. Poněkud mě to zarazilo, osobně si finanční gramotnost představuji trochu jinak, tak jsem se zeptala, kdo je "školil". Byl tam zástupce České spořitelny, Komerční banky a ještě jednoho bankovního domu, už jsem zapomněla, kterého.
 Takže vaše informace o rostoucím zadlužování mladé generace mě nepřekvapuje. Mozky jim jsou vymývány zjevně úspěšně.

Miroslav Macek, www.viditelnymacek.cz

Prezidentovo vystoupení zaniklo v mediálních mydlinkách, protože následoval svátek konce války, který u nás nikdo nebere vážně, protože jsme zavedení na konec války 9. května. Zeman se dostavil do sněmovny poprvé, aby tam udělil své rozumy a hraběcí rady. Objevil, že hlavním problémem je korupce. V této zemi není nikdo, kdo by se sebeméně zabýval veřejnými záležitostmi, aby nepokládal korupci za mimořádně závažný problém ekonomický i politický. Zeman má v uvozovkách v boji s korupcí také své naděláno, s nulovým výsledkem. Vzhledem k tomu, že jeho prvním viditelným činem je odměna přední podpůrkyně Livie Klausové pašalíkem v Bratislavě, jeho horování pro čistotu jaksi pozbývá přesvědčivosti.

Jeho prudká kritika solárního tunelu je sympatická – to je projev Zemana přijatelného. Podnět ke zřízení komise na výzkum příčin tohoto švindlu je ovšem směšný. Celý tento parlament je mašinérie na velkoprodukci zákonů, z nichž každý přinese profit nějakým přátelům přátel. Podpora solárního nesmyslu vzešla zejména z levicových, sociálnědemokratických zdrojů. Tady se opravdu nedá čekat žádné světlo, které by tunel století prosvětlilo.

Podpora investic je hezká věc, za předpokladu, že jsou na investice peníze. Hitler taky pěkně v Německu roztočil kola, jenže na dluh a aby ho zamázl, vyvolal válku. To se u nás udělat nemůže.

No a poslední Zemanovo téma je reforma volební. Zajímavý je jeho návrh na snížení procenta pro preferenční hlasy z pěti na tři. Měla by předcházet analýza, jakým přínosem byli pro zákonodárný proces poslanci vzešlí z preferenčních hlasů. Můj dojem je spíše negativní, mohu se mýlit. Projekty přímé demokracie a odvolatelnosti poslanců a panašování, to jsou populistické pohádky bez opory v praktických výsledcích. To jistě Zeman ví, ale je mu to jedno.

Jemu jde o populistický efekt a to byl smysl jeho vystoupení ve sněmovně.

Ondřej Neff, www.neviditelnypes.cz

Podařilo se nám prosadit zákon o transparentnosti akciových společností. Návrh de facto ruší tolik
kritizované akcie na majitele, které tady všechny předešlé vlády dvacet let tolerovaly. Je to krok
z bodu nula. Senátní návrh nepřinášel žádné efektivní protikorupční opatření, jak se nám snažila
namluvit sociální demokracie, která hraje na klasickou populistickou notu. Navíc se ukázalo, že je
zde i možný rozpor s evropským právem. V tomto roce předloží Ministerstvo pro místní rozvoj novelu
zákona o veřejných zakázkách, která navíc k dnes schválenému zákonu zavede povinnost rozkrývat
celou vlastnickou strukturu žadatelů o veřejné zakázky.

Karolína Peake, poslankyně LIDEM, vicepremiérka Vlády ČR

Sliby prezidenta Zemana o tom, že chce občany tohoto státu spojovat, se poněkud rozchází s
realitou. Jeho dnešní projev v poslanecké sněmovně, kde si nenechal ujít možnost napadnout
ministra zahraničí, považuji za nedůstojný pro hlavu státu a především zcela odporující roli
prezidenta sjednotitele, což tak rád používal ve své volební kampani.

Dagmar Navrátilová, poslankyně LIDEM

Rozsáhlý podvod odhalili policejní vyšetřovatelé v ruské společnosti pro jadernou energetiku Rosatom. Situace je o to vážnější, že se nejedná o první skandál, do kterého byla tato společnost zapletena. Kvůli podobné kauze byl už před dvěma lety zatčen bývalý náměstek generálního ředitele Rosatomu Jevgenij Jevstratov.

Podle samotných ruských zdrojů tato vážná selhání ohrožují jadernou bezpečnost obyvatelstva. Rosatom se přitom uchází rovněž o dostavbu jaderné elektrárny Temelín.

Vyšetřovatel případu uvedl, že pracovníci dceřiné společnosti Rosatomu Gidropress společně s vedením ruské pobočky společnosti Siemens odcizili přes 50 milionů rublů určených na vývoj zařízení pro jaderné reaktory. Na nedávné tiskové konferenci ruského ministerstva vnitra bylo oznámeno, že na projektech, které byl německý koncern povinen podle smlouvy realizovat, ve skutečnosti pracovali studenti z Bělgorodu.

Podle vyšetřovatele vrcholový manažer společnosti Siemens Industry Software (přidružená společnosti Siemens AG) Anatolij Suzdalcev a náměstek generálního ředitele společnosti Ilja Lavreněv uzavřeli s dceřinou společností Rosatomu Gidropress několik smluv o celkové hodnotě přes 50 milionů rublů, a to prostřednictvím jimi založené fiktivní společnosti PILIM-SFERA. Ve své zprávě to uvedl deník Novyje Izvestija.

Ani jedna z těchto smluv nebyla realizována, přestože Gidropress převedl na účet zhotovitele částku 14,7 milionu rublů. Kromě toho si přidružená společnost Rosatomu objednala u fiktivní společnosti výrobu 3-D modelu stavební části jaderné elektrárny. Tento model ale vyrobili studenti katedry strojírenství Bělgorodské státní technické univerzity V. G. Šuchova.

Anatolij Suzdalcev a Ilja Lavreněv jsou ve vyšetřovací vazbě. Je proti nim vedeno trestní řízení ve věci podvodu se škodou značného rozsahu. V případě usvědčení mohou být oba odsouzení k trestu odnětí svobody až na deset let.

Deník připomíná, že se nejedná o první korupční skandál, do nějž byl Rosatom zapleten. Již dříve útvar pro odhalování hospodářské trestné činnosti odhalil podvod založený na podobném principu, při němž bývalé vedení Gidropressu způsobilo škodu 26 milionů rublů. V červnu roku 2011 byl zatčen bývalý náměstek generálního ředitele Rosatomu Jevgenij Jevstratov. Orgány činné v trestním řízení uvedly, že zpronevěřil přes 50 milionů rublů určených na výzkum v oblasti jaderného průmyslu.

Situace je o to vážnější, že v jaderném průmyslu byl odhalen velmi nebezpečný případ podvodu, který ohrožuje nejen ekonomiku země, ale i jadernou bezpečnost obyvatelstva, poznamenává další ruský deník Rosijskaja Gazeta. Ten dále uvádí, že Rosatom spolupracoval s konstrukční a experimentální kanceláří na návrhu 3-D modelu stavební části jaderných elektráren, ale ve skutečnosti 3-D model vytvářeli studenti.
http://www.itar-tass.com/en/c142/717619.html.
 
Pavel Kula

Zveřejněno na blogu iDNES.cz.

Ta na první pohled provokativní myšlenka z rozhovoru časopisu Reflex s primářem interního oddělení pražské Thomayerovy nemocnice je pravdivá. Dokazují to údaje Českého statistického úřadu o průměrném věku dožití. A komunistický režim z nich vychází hodně špatně. 

Pravdou je, že zatímco v letech 1960 – 1989 průměrný věk dožití stagnoval, tak v letech 1990 – 2012 vzrostl u mužů z 67,5 na 75 let a u žen ze 74 na 80,8 roků. Takže komunisté mohou skutečně děkovat lepším životním podmínkám za nemalou část voličské a členské základny. Vždyť například v Praze je průměrný věk členů KSČM 77 let.

Důvody tohoto jevu jsou jasné, lepší zdravotní péče, výrazné zlepšení životního prostředí a zdravější životní styly. Byl to teprve polistopadový režim, který nechal odsířit severočeské uhelné elektrárny, které do té doby měnily život lidí v severních Čechách kvůli vypouštění brutálního množství škodlivých látek v peklo. Dále jsou v současné době u nás k dostání ovoce a zelenina po celý rok, a ne jako za komunistů jenom v určitých ročních obdobích. V neblahé socialistické éře se rovněž často stávalo, že i v lepších restauracích dávali jako oblohu k jídlům místo čerstvé zeleniny konzervovanou.

Nedávno jsem navštívil jednu jihočeskou mini mlékárnu, kde místní sedlák zpracovává mléko ze svých dvaceti krav.  Tak vynikající mléko, máslo, jogurty, sýry, tvarohy tady za bolševiků nebyly. Uvědomme si také jeden velký rozdíl, krávy pan sedláka mají možnost vycházet na čerstvou pastvu, jsou krmena výhradně senem, senáží v zimě a v létě pak čerstvým zeleným krmením. Když si uvědomíme, v jakých hrozných podmínkách byly chovány krávy v komunistických jezeďáckých velkochovech, kde měly jen málo místa, nebyly vyháněny na pastvu a chovatelé je krmili jakýmisi šlichtami, pak je jasné, že tato zvířata byla pouze velkovýrobnou mléka, které ani nemohlo být kvalitní.

A komunistické zdravotnictví rovněž výrazně zaostávalo za vyspělými západními státy. Důkazem je statistický údaj z roku 1988, podle kterého lékaři v Česku ročně provedli 150 kardiochirurgických operací na milion obyvatel, kdežto na v USA a v západních zemích činil tento údaj 700 - 800 kardiochirurgických operací na milion obyvatel za rok. V současné době se u nás i ve vyspělých zemí provádí tisíc kardiochirurgických operací na milion obyvatel ročně. Čili na rozdíl od komunistických ideologických hesel dohnat a předehnat, jsme se skutečně Západu v kardiochirurgii a kardiologii dokázali vyrovnat. Operace srdce jsou velmi důležité, protože na nich závisí lidské životy.

A na závěr taková perlička z období raného budování socialismu. Brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek ve knize V zajetí stalinismu píše o tom, jak v roce 1952 odmítlo ministerstvo zdravotnictví žádost matky dítěte nemocného tuberkulózou na devizy k zakoupení potřebného léku ve Švýcarsku, a ve stejné době si nechala manželka komunistického prezidenta Marta Gottwaldová dovézt z Belgie krajky za 70 tisíc korun. To byla skutečný obraz socialistické péče o pracující.
 
Jan Ziegler

Zveřejněno na blogu iDNES.cz.

Prezident Zeman má jasno. Ze všech dosud dostupných informací a materiálů, týkající se novoroční amnestie prezidenta Klause sice vyplývá, že pasáž o abolici v případech dlouhých kauz rozhodně nevymyslel a nenapsal bývalý hradní právník Hazenkopf, přesto to Zeman tvrdí. A hned se začíná mluvit o manipulaci.
 Přitom moje celoživotní zkušenost říká, že za většinou „manipulací“ není úmysl, ale lajdáctví, neschopnost a blbost, zkombinované v různé míře. Jsem tedy spíše přesvědčen, že prostě Miloš Zeman prostudování materiálů moc nedal a plácl první, co ho při letmém čtení napadlo.
 Jako bychom tyhle jeho „plácance“ z minula neznali!
 Osobně jen zopakuji, že se domnívám a jsem přesvědčen, že o definitivní „vnuknutí“ výše zmíněné abolice prezidentu Klausovi se zasloužil někdo, kdo měl na některé z těch 415 kauz eminentní osobní zájem, neboť obvykle se dějí věci obvyklé. A pokud by novináři odvedli pořádnou práci…

Čtenářka glos V. Sch. mi napsala:
 Po přečtění vašich včerejších glos bych se s vámi ráda podělila o svou zkušenost. Když se začala v médiích i jinde skloňovat potřeba finanční gramotnosti mladých, říkala jsem si, že by to asi nebylo na škodu.
 Vloni v červnu byl na naší střední škole uspořádán na toto téma seminář. Padly na to tři dny výuky v období, kdy se uzavírá klasifikace, takže termín dosti nevhodný, no ale budiž. Posléze jsem se studenty zavedla řeč na to, jaké to bylo. Většina říkala, že na nic, pár dívek zastávalo názor, že to bylo zajímavé. Na otázku, co zajímavého se tam probíralo, mi sdělily, že se dozvěděly, v kolika letech si mohou vzít půjčku, hypotéku a podobně. Poněkud mě to zarazilo, osobně si finanční gramotnost představuji trochu jinak, tak jsem se zeptala, kdo je "školil". Byl tam zástupce České spořitelny, Komerční banky a ještě jednoho bankovního domu, už jsem zapomněla, kterého.
 Takže vaše informace o rostoucím zadlužování mladé generace mě nepřekvapuje. Mozky jim jsou vymývány zjevně úspěšně.

Miroslav Macek, www.viditelnymacek.cz

Velká část května za námi, půle roku před námi a případ Klausovy amnestie je stále na tapetě. Je třeba velké trpělivosti ke sledování toho, co Josef Kopecký na iDnesu trefně nazval telenovelou. A on upozornil na roli člověka širší veřejnosti neznámého, na roli právníka Zdeňka Koudelky. Přečtěte si ten článek, objasňuje mnohé.

Nicméně jeho závěr opakuje mantru, která je podle mého názoru pochybená. Že Petr Nečas coby premiér mohl nepodepsat amnestii, jasně namířenou proti zájmům našeho státu a naší společnosti, tedy že mohl nepodepsat amnestii, která vrhává nesmazatelný stín i napříště na všechno, co Klaus a jeho tlupa uchystají a vykoná.

Mohl nepodepsat?

Samozřejmě mohl nepodepsat, jako dnes Klausovo alter ego Miloš Zeman odmítá podepsat jmenování českých velvyslanců, pokud neprojde udělení boboniéry Klausově rodině v podobě inaugurace paní Klausové v Bratislavě. Mohl to i zmačkat a zapálit a mohl s tím vystoupit v televizi a mohl dokonce seznámit veřejnost s tím, jaké svinstvo Klausova amnestie vytvoří, a že on, hrdina české politiky, tomu zabráni, a navrhovali by mu za to bronzový pomník.

Přinejmenším by sklidil potlesk a asi bych byl mezi pošetilými tleskajícími.

Ale co by to vyvolalo?

Vzpomínejme.

Reakcí na první Havlovu amnestii byla vzpoura ve věznicích – vzpoura vyvolaná nespokojeností s tím, že propouštění jde pomalu. O nic jiného tam nešlo. Amnestie byla jasná, po pádu teroristického režimu oprávněná, s cílem dát novou šanci i kriminálníkům (s plným vědomím, jak marná je to snaha). Přesto to vyvolalo vzpoury. Já tam tenkrát byl coby na Pankráci novinář a zažil jsem to. Dnes se o tom moc nemluví, je to zapomenuto.

Kdyby Petr Nečas nepodepsal amnestii, měl by na krku obrovské povstání v českých věznicích a novináři, kteří se na něj dnes šklebí, že podepsal, by ho pak ukřižovali za to, že nepodepsal.

Ty vzbouřené by stejně nakonec pustili. Ale všechno by bylo ještě horší, než je, jakkoli si je těžké to představit.

Ondřej Neff, www.neviditelnypes.cz

Ministryně práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová se probudila pět minut po dvanácté a takřka
s fanfárami oznámila vytvoření pracovní skupiny k problému s sKartami. Již několikrát jsem
k ustavení takové pracovní skupiny vyzývala. A to v době, kdy ještě nebylo pozdě problém začít řešit.
Odezva žádná. Za současného stavu přichází paní ministryně se svou aktivitou doslova s křížkem po
funuse. Výroky o složité a náročné situaci už nic nezachrání. Je třeba jednat rychle a efektivně,
ochránit daňové poplatníky od dopadu zfušovaného projektu sKaret. Paní ministryně musí začít
konat, ne dumat a lomit rukama.

Dagmar Navrátilová, poslankyně LIDEM

Českobudějovický primátor Juraj Thoma je stíhaný policii za zneužití pravomoci úřední osoby. Údajně za to, že městu způsobil škodu skoro za devět milionů, když uzavřel dodatek ke smlouvě o dodávce počítačového zařízení. Je to absurdní obvinění a spíše to vypadá tak, že pan primátor někomu vadí. 

Vyšetřování demokraticky zvolených zastupitelů bývá někdy hodně podivné. Tak je tomu rovněž v případě policejního obvinění pražských radních v čele s primátorem Bohuslavem Svobodou za údajné pochybení v kauze Opencard, kterou současné vedení hlavního města nezavinilo. Někteří starostové právem namítají, že za chvíli se budou bát zastupitelé rozhodovat o čemkoli, aby náhodou neskončili ve vězení a města a obce místo nich bude řídit policie. Hotový náběh na policejní stát. Děkuji, nechci!

Ovšem vrtá mně hlavou, proč policie nestíhá všechny sociálnědemokratické hejtmany, kteří podepsali memorandum o zajištění regionální železniční dopravy bez výběrového řízení s vedením Českých drah. Přitom například RegioJet nabídl krajům, že je schopen jim zajistit železniční dopravu za cenu zhruba o čtvrtinu nižší cenu, než kolik platí tomuto dopravci. Přitom nejde o malé peníze, jen v případě Jihočeského kraje by mohly roční úspory činit až sto milionů korun! Je tedy paradoxem, že primátor Thoma je stíhán za devítimilionovou škodu, ale daleko větší „sekery“ do veřejných rozpočtů nechávají policii chladnou.

Já osobně považuji za nesmyslné trestní stíhání primátora Thomy, které se spíše podobá vyřizování účtů s nepohodlným člověkem a byl bych i proti případnému policejnímu vyšetřování „oranžových“ hejtmanů. Jako pravicový člověk ctím obecně principy a policie by se neměla vměšovat do rozhodnutí demokraticky zvolených krajských a obecních zastupitelů.

V tom se liším od zdejších levičáků, protože respektuji obecně zásady bez ohledu na lidi. Naopak levičákům nevadí korupce, zlodějny a vůbec křivárny všeho druhu, pokud se jich dopouštějí jejich oblíbenci, viz kauza David Rath. 
 
Jan Ziegler

Zveřejněno na blogu iDNES.cz.