Česká média ...i slova jsou činy

Naše domácnosti se zadlužují ještě rychlejším tempem než náš stát. Dvě zprávy, které byly publikovány téměř současně, dobře ukazují, jak na tom jsou a co je čeká.
Z údajů o hospodaření domácností vyplývá, že dvě třetiny z nich už nyní vycházejí jen obtížně se svými příjmy. Mzdy víceméně stagnují, tempo valorizace důchodů výrazně pokleslo. O to dynamičtěji rostou takzvané mandatorní výdaje domácností, tedy všechno to, co se prostě zaplatit musí: jídlo, bydlení a energie, léky a zdravotní péče.
Z dalších údajů víme, že v porovnání s jinými zeměmi Evropy prudce roste míra zadlužení našich domácností, zatímco míra jejich úspor je v porovnání s těmito zeměmi velmi nízká. Nejedné domácnosti tak hrozí, že se dříve nebo později připojí k těm deseti procentům, která se již ocitla pod hranicí chudoby.
Na ty domácnosti, kterým se daří víceméně dobře, se zaměří penzijní fondy. Podle nedávného zjištění jsou napevno rozhodnuty zapojit se do druhého penzijního pilíře tři procenta občanů dospělého věku. Dalších zhruba třicet procent o tom uvažuje.
Tohle ovšem nebude penzijním fondům stačit. Můžeme tedy čekat tvrdou kampaň, která lidem vysvětlí, že zodpovědný člověk se na stáří pojistí u soukromníků, i kdyby na chleba nebylo. Ze šuplíků budou vytaženy nejčernější z variant populačního vývoje, příslušní experti prozradí, jak na tom budou kapitálové trhy, míra inflace a kupní síla seniorů za čtyřicet až padesát let, možná se objeví i fotografie postarších bezdomovců prohrabujících popelnice.
Zatímco domácnosti nejchudší se budou propadat v důsledku zvyšování již zmíněných mandatorních výdajů, ty zbylé se stanou objektem citového vydírání ze strany ministra Drábka a lobbistů penzijních fondů obecně. Budou je zaklínat, aby mysleli na zadní kolečka a odněkud vykouzlili peníze, aby je mohli věnovat soukromým fondům.
Ti, kterým nějaké peníze zbydou, odevzdají je s vidinou spokojeného stáří. Teprve za dalších třicet a více let se přesvědčí, nakolik jsou na tom lépe než ty domácnosti, kterým už dnes není co vzít.

Jan Keller

Publikováno v deníku Právo