Česká média ...i slova jsou činy

Na první pohled by se mohlo zdát, že chování současné vlády vykazuje všechny rysy schizofrenie.
Údajně hlavním, ne-li přímo jediným jejím posláním je prý snižování deficitu státního rozpočtu. Přitom však Petr Nečas a jeho kolegové prosazují reformy, u kterých je už dopředu jisté, že budou pravidelně každým rokem deficit státního rozpočtu zvyšovat.
Když nastupoval v roce 2006 k moci Mirek Topolánek s Martinem Bursíkem a Jiřím Čunkem, zanechaly jim předchozí vlády dluh ve výši zhruba 700 miliard korun (ke konci roku 2005 byl stát zadlužen ve výši 691 miliard).
Za pouhých pět let stihly údajně vysoce úsporné pravicové vlády dluh více než zdvojnásobit, takže již překročil výši jednoho a půl biliónu.
Petru Nečasovi a jeho kolegům jako kdyby se to však pořád ještě zdálo málo. S velkým nasazením a veškerým svým důvtipem prosazují reformy, které státní kasu dále ochudí.
Podle vlastních vládních prohlášení přijde důchodová reforma ročně na nějakých 20 miliard korun. Tolik peněz má být rok co rok odčerpáváno ze státního rozpočtu ve prospěch soukromých penzijních fondů.
Peníze ze zvýšení DPH, které měly tyto ztráty údajně kompenzovat, už někam vesele odtékají, i když odčerpávání peněz z průběžného penzijního systému má započít až příštím rokem. Jak spočítali ekonomové ČMKOS, další trativod na peníze bude představovat reforma daňová. Ta byla odsunuta až na rok 2014.
Po jejím spuštění pochybí každým rokem ve státní pokladně opět zhruba 20 miliard. Bude to důsledek dalších z dlouhé série úlev na daních a pojistném pro firmy a osoby samostatně výdělečné činné.
Ani reforma zdravotnictví úspory nepřinese. Chod zdravotnických zařízení se naopak výrazně prodraží v důsledku zvyšování sazby DPH na léky, potraviny, teplo, tedy na všechno, co budou potřebovat ke svému chodu zbylé nemocnice.
Možná se však strachujeme o duševní zdraví pana premiéra a jeho ministrů docela zbytečně. Třeba je naopak jejich jednání motivováno mimořádně dobrou pamětí.
Kdo z obyčejných smrtelníků si ještě vzpomene na to, jak se v letech devadesátých propadaly státní podniky jeden za druhým do červených čísel, aby je následně zázračně zachraňovali soukromí vlastníci, kteří je dostávali zatraceně lacino.
Proč si něco podobného nezopakovat v případě zlatého dolu v podobě důchodového, zdravotního a úrazového pojištění.

Jan Keller

Publikováno v deníku Právo