Česká média ...i slova jsou činy

V souvislosti s předvolební kampaní sociální demokracie proti církevním restitucím je ČSSD často obviňována z populismu. Podle prohlášení představitelů církví tento způsob předvolebního boje dokonce ohrožuje samotnou podstatu demokracie. Není to první ani poslední případ, kdy je něčí politika označována za populistickou a nebezpečnou pro demokracii.

Pojem populismus je ale natolik problematický, že bychom se neměli spokojit s tím, že se jedná o označení pro někoho, kdo se podle nás nepřijatelným způsobem podbízí voličům. Zkusme se nad populismem trochu více zamyslet.  

V první řadě je potřeba odlišit populismus od demagogie, za kterou je v českém prostředí často zaměňován. Ten, kdo nám slibuje věci, o kterých sám musí vědět, že jsou nereálné, totiž není populistou, ale demagogem. Dalším problémem populismu je, že se velmi často používá jako zbraň k diskreditaci politických oponentů. Co je snazší než označit někoho za nebezpečného populistu? Toto používání populismu je však většinou dosti manipulativní. Za populistu je běžně označován někdo, kdo je ve skutečnosti spíše demagog. Navíc je sporné, nakolik má obvinění určitého politika z populismu nějakou vypovídací hodnotu. Populistický styl politiky předvádí v rámci svých kampaní většina politických stran. Moderní politické kampaně vždy budou do určité míry zjednodušující. Hesla na billboardech ani jiná být nemohou. A vyčítat politickým stranám, že se chtějí zavděčit voličům, také dost dobře nejde. O to ostatně usiluje každý politik. Můžeme je obviňovat ze lží a manipulací, ty už ale nejsou populismem, ale zmiňovanou demagogií.  

Co je tedy jádrem populismu? Především to, že proti sobě staví na jedné straně lid a na druhé elity. Specifikou populismu je, že nemá nějaký konkrétní obsah. Nemůžeme říct, že populismus je obecně fenomén spíše pravicový či levicový, nebo že populisté jsou vždy proti imigrantům či nadnárodním institucím. To se většinou liší stát od státu a záleží to na konkrétním politickém a společenském kontextu. Důležité je, že populista konstruuje nějakou podobu lidu a elit, kdy lid je ztělesněním určitých ctností, např. národní tradice či zdravého selského rozumu. A elity jsou naopak zkažené, zkorumpované a uplatňují více moci, než jim náleží.  

Populisté obecně poukazují na nedostatky reprezentativní demokracie. Těží z pocitu odcizení, který občané z politiky často mají. Dovedou využít to, že voliči propadají skepsi z toho, že mohou máloco ovlivnit a že nakonec ani neví, kde se přijímají skutečná politická rozhodnutí. Sám se kloním k názoru, že populisté spíše než nemocí, která ohrožuje demokracii, jsou příznakem toho, že demokracie nefunguje. Rozhodně si ale nemyslím, že je možné populistu automaticky považovat za někoho dobrého či špatného. A to o to více, že populistický styl politiky je u nás rozšířen napříč různými politickými stranami.  

Plakáty ČSSD k církevním restitucím je asi možné označit za populistické, něco takového ale podle mne nemá příliš velký význam. Podobných populistických předvolebních billboardů jsme už viděli mnoho. Osobně si myslím, že rozlišování mezi populistickou a nepopulistickou politikou nakonec není tak důležité, jak se většinou zdůrazňuje, a že dělící linie by měla vést někde jinde.  

Nejde o to, jestli politická strana vede politiku populistickou či nikoli, ale o jaký populismus se jedná. Je jeho součástí i demagogie? Jakým způsobem definuje lid a elity? Je tato definice slučitelná s lidskými právy? Není v ní obsažen rasismus? Jak moc daný populismus podněcuje nenávist? Jde populistům jen o to využít lid k uchvácení moci a nastolení vlády silné ruky nebo se jedná o demokraty?   

Podobných otázek, které je třeba klást, je mnoho. Společné však mají to, že odmítají zjednodušené vnímání populismu jako něčeho jednoznačně špatného. Nakonec i vztah populismu a demokracie je mnohem složitější, než se na první pohled zdá, a rozhodně není možné populismus automaticky považovat za nepřítele demokracie.  

Spíše než rozhořčení nad tím, že se jedná o populismus, by tak podle mne kampaň sociální demokracie měla vzbudit řadu otázek. Jak moc je lživá a manipulativní? Je opravdu namířena proti církvím a věřícím? Resp. je jejím motivem nenávist vůči nim? A jestli se opravdu jedná o populismus, kdo je ten lid, který stojí proti církvím? Čím je definován? A pokud se jím myslí všichni občané České republiky, tedy i věřící, je na něm opravdu něco škodlivého a ohrožujícího demokracii?   

Zajímavé je také srovnání například s různými kampaněmi proti občanům pobírajícím sociální dávky. Nejedná se rovněž o populismus ale v konečném důsledku mnohem nebezpečnější, protože je namířený proti lidem, kteří se mohou těžko bránit? A neskrývá se právě zde mnohem větší potenciál pro vyvolávání nenávisti vůči skupinám obyvatel než v případě kampaně proti církevním restitucím?  

Zkrátka to, že se politici a jednotlivé zájmové skupiny navzájem obviňují z populismu, je běžné, ale nejedná se o nic jiného než o součást politického boje.
 
Jaroslav Bican

Zveřejněno na serveru www.rozhlas.cz/cro6.