Česká média ...i slova jsou činy

Návrh ČSSD zrušit zákon o církevních restitucích, který byl podán Ústavnímu soudu ČR, chce zabránit tomu, aby z majetku, který náležel duchovní službě, nevznikly bohapusté reality, o které mohou být věřící kdykoliv připraveni – a ještě si na to mají po dvě generace nákladně připlácet.
Vláda teď rychle podepsala s církvemi smlouvy a zavázala se vyplatit 59 miliard korun v ročních splátkách během třiceti let, avšak s pravidelným navýšením o inflaci. To může ve skutečnosti přerůst ve výplatu bezmála jednoho sta miliard korun.
Proč se má dát ze státního právě tato částka a za co, to nelze ze zákona ani z parlamentních vyjádření vládních představitelů či zákonodárců zjistit. Přitom v příštích sedmnácti letech má být souběžně vyplácena ještě státní pomoc církvím, nejprve tři roky v nezměněné výši a pak s ročními sníženími o pět procent.

Neférová brzda

Za vrchol vládní arogance lze označit fakt, že ve stejné době předložila Sněmovně návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti („dluhové brzdě“).
Posuďte sami – finanční náhrady církvím navýšily státní dluh nad hranici 45 procent HDP, kdy už by měly dopadnout na vládu a veřejný sektor velké sankce. Jenže to může být Nečasovi jedno, protože zákon nemá brzdit stávající vládu, ale až tu, která přijde po ní.
Klíčový úkol, jak v očích veřejnosti zaměnit nerozvážné rozhazování za „rozpočtovou odpovědnost“, která „uleví i státní kase“, převzali i někteří novináři.
Karel Steigerwald ve svém článku v MFD věcně vypočítává důvody ústavní stížnosti ČSSD: „… peněžní část je vypočtena nejasným způsobem, církvím se rozdá majetek, který nevlastnily, a zvýhodňují se některé církve proti jiným a proti jiným restituentům“. Má však za to, že neradno posuzovat věc samu, ale „ducha“ věci:
„Jsou to vesměs argumenty, jejichž duch se opakuje vždy, když jde o nějakou nápravu komunistických křivd v souvislosti s majetkem. Neplatilo to jen v případě vleklého restitučního sporu o miliardový Lidový dům, který ČSSD nakonec dosti vachrlatým způsobem získala. (Že jiní držitelé akcií v podobné restituční při nezískali nic, se přehlíželo.)“
Komentátor se tedy obtížně orientuje v tom, co bylo nakradené, a co ne, což je jev, který bohužel ovlivnil naši současnost více než dávná historie.
Spor o Lidový dům nebyl o tom, zda bude vrácen, ale zda naopak nebude sociálním demokratům znovu ukraden, jak se o to pokoušeli komunisté už roku 1920.
S církevními restitucemi je to trochu jiné. Mnohé z toho, co má být dnes podle vládního zákona vydáno, bylo předmětem pozemkové reformy z roku 1919, tedy z doby utváření demokratického Československa, které se tak oddělovalo od nespravedlivých poměrů feudální monarchie. Podle ještě starších zákonů pak šlo o majetek, který byl spojen s veřejnou službou a nad kterým měl stát konečné slovo.
Sociální demokracie by raději dala přednost tomu, aby tento majetek zůstal veřejným a aby kulturní dědictví, které vznikalo usilovnou prací desítek generací – obvykle za státního a často i církevního přinucení – zůstalo našim občanům zachováno.

Bohuslav Sobotka, předseda ČSSD

Zveřejněno v deníku MfD.